Do futrálu si jednou vezmeme stejně jen sako a kalhoty, tak proč chceme pořád víc?

Právě skončily Vánoce. Pro někoho chvíle klidu, pro jiného hon za předměty, kterými je nutné obdarovat své blízké, přestože by ocenili dárky nehmotné – čas strávený s nimi.

Lpíme na věcech, majetku, předmětech, cetkách, sbírkách všeho možného, i když je tady po sobě jednou necháme a budeme rádi, když budeme mít vůbec komu, protože stále víc lidí nemá děti.

Auta, domy, byty, drahé spotřebiče ani troje hodinky si na onen svět nevezmeme, přesto chceme stále víc. Celé ty roky v práci, první hypotéka, druhá hypotéka, leasing a ještě stihnout zrekonstruovat dům, abychom to do stáří splatili a všechno si to hezky užili. 

A roky plynou a nám se zaplňují šuplíky, půdy, sklepy a k bytu si pořídíme ještě jeden na investici, abychom měli za co žít, až půjdeme do důchodu a třeba se stane, že se ho ani nedožijeme, protože nás srazí auto nebo v padesáti dostaneme infarkt ze stresu, protože jsme se úplně zapomněli radovat nebo hýbat.

Kupujeme, kumulujeme a sbíráme cetky a předměty, které tady jednou zůstanou. A snad se chováme i zodpovědně, když to všechno dává smysl a vyšší cíl – být ve stáří samostatný, „neviset nikomu na krku“, vytvořit si nezávislost a taky mít možnost pomáhat ostatním, kteří to potřebují. A je fantastické, když se to povede a pak je to všechno v nejlepším pořádku a mělo to smysl.

Bohužel spousta z nás si to "užívání" neumí správně načasovat. Není to trochu moc brzy si "odfrknout", neměli bysme pořádně makat / kumulovat / sbírat ještě další rok, dva, pět ?  Jak definovat tu tenkou hranici  mezi zodpovědností vůči sobě a svému okolí a marněním drahoceného času, protože ten může kdykoliv skončit? 

Radovat se z maličkostí a úspěchu dalších lidí přestává být klišé a s každým odžitým rokem mi dává větší smysl.