Už od dětství mám ráda saunu. Dříve to bývalo kvůli pokecu s ostatními, dnes tam chodím "vypnout". Nejraději chodím do pražského Podolí, kde jsem pár let bydlela. Ne že by zdejší sauna byla něčím zajímavá nebo stylová (vlastně je úplně obyčejná) ale kvůli tamní atmosféře, na které mají obrovský podíl místní seniorky – často bývalé sokolky.
V dnešní honbě za krásou a věčným mládí, mnozí neváhají utrácet obrovské sumy za drahé krémy a zaručené recepty, které slibují zázraky. Tyhle holky mají jiné triky. Dlouhá desetiletí chodí pravidelně plavat na místní plovárnu. Za každého režimu i počasí, dopřávají si poklidné, ale pravidelné tempo, které neurčuje žádná soutěž, ale život sám. A po plavání si jdou sednout na rozpálená prkýnka do sauny.
Snad každý se bojí stáří, nemocí a především samoty a ztráty chuti do života... V podolském bazéně je to jinak. Místním návštěvnicím je někdy i hodně nad osmdesát, ale těla a stav mysli mají neuvěřitelné! Hodinka plavání několikrát v týdnu, strečink, sauna jistě není levná záležitost, ale lepší než to nechávat v lékárně. V kombinaci s přátelstvím, které některé provází i přes padesát let a které je spojilo obvykle díky sportu, ve mě taková podoba stáří strach nevyvolává. Je hezké vidět, že to může jít i jinak, ale musí se na tom pracovat a tělo i mysl bez přestání zocelovat.
A jejich výkon je úctyhodný. Chodím do sauny celkem pravidelně, před tím sportuji, běhám, plavu. I tak je můj výkon v sauně ve srovnání s jejich zoufalý. Jsou schopné tam sedět dvacet i více minut a pak skočit do ledového bazénu, ve kterém vydrží i desítky dlouhých vteřin. Občas do něj také skočím, ale po vteřině teplotního šoku okamžitě vylézám. Sauna není o výkonu, ale o odpočinku, ale i tak mi přijde zajímavé, že to ty ženské vydrží!
„Já bych bez "toho" chcípla“, zaslechla jsem dnes jednu paní, udržovanou sedmdesátku, jak se bavila s kamarádkou podobného věku. „ale vždyť máš recht, já to říkam taky. Artróza si nevybírá, já mám padesát devět kilo, nevim, co bych dělala, kdybych měla sto ... a vím, že nebýt Podolí, že bych je měla, stejně jako moje máma i obě dcery, máme to v genech.“ Kdy jsem se naposledy vážila, před rokem, rokem a půl?, napadlo mě. Ale vždyť je to jedno, tyhle holky se v mém věku také nevážily. Pak téma vnoučat, vaření i politiky. Chvíle ticha a zpátky do tepla.Zajímavé je, že tam chodí jenom ženské, i když sauna je společná.
Omšelý nápis „Ticho léčí“, který visí v potírně na zdi, naštěstí návštěvnice respektují, na rozdíl od mnoha jiných saun, které jsem kdy navštívila. I proto tam chodím tak ráda.
