Až jednou vyhraju ve sportce...

Nedávno jsem se ptala své známé, která roky pracuje ve velké sázkové kanceláři, zdali za dobu své kariéry byla svědkem vysoké výhry na los. Trochu jsem doufala, že řekne ano, protože si také čas od času los koupím. Ten magický moment očekávání, když mince brousí vrstvu šedé kovové barvy a pomalu odkrývá políčka je jako návrat do dětství, když jsme v hračkárně třásli štěstíčkem za korunu s napětím, co v něm bude...

Její odpověď mě ale zklamala. Nevěděla o nikom, kdo by na los vyhrál víc než pár stokorun a to už je prodává nějaký ten pátek. "Vlastně jo, úplně jsem zapomněla, jednou nějaký chlap vyhrál pět tisíc, ale to už je dávno". Toho dne jsem se zapřísáhla, že si los už nikdy nekoupím, to raději nějakou akcii.

Není to ale vlastně totéž?

Spousta z nás v dobré víře investuje, abysme zajistili sebe nebo své blízké na stáří. Také jsem to několik let zkoušela a s nulovou zkušeností vložila důvěru do nejmenované finančně-poradenské společnosti. Sice jsem pak byla několik let namísto slibovaných výnosů ve ztrátě, ale netrápilo mě to, přeci se jednalo o dlouhodobý investiční produkt. Navíc byla krize a mohla jsem dopadnout ještě hůře. Aspoň tak mi to vysvětlil můj finanční poradce...

Jistě není správné přirovnávat investování do akcií/podílových fondů/komodit atd. k nákupu losů, ale určitá podobnost se nabízí. Ani v jednom případě nemůžeme hodnotu koupeného ovlivnit, můžeme jen doufat, že náš výběr bude správný a že na konci bude zisk. K jak významného zhodnocení by muselo v příštích letech dojít, aby se ztráta z uplynulých "krizových" let pokryla a mé produkty se dočkaly slibovaných výnosů? Připadá mi to jako spekulace na počasí, které je navíc někde v Asii. Kolik z nás každý rok posílá své dva, tři tisíce nebo i jen pár stokorun někam za něco, čemu možná vůbec nerozumí, co nemůže nijak ovlivnit ani si na to sáhnout a spoléhá pouze na své poradce? Určitě je mezi nimi spousta slušných a poctivých lidí, ale jak je rozeznat od těch dalších?  Obzlávště když marketing a šarm finančně poradenských firem jsou tak mocné a jejich akviziční trénink při osobním kontaktu s klientem ještě mocnější.

Investovat je bezesporu rozumné, ale jak mít jistotu, že nám finanční poradci radí správně a nesnaží se pouze získat svojí provizi za zprostředkování, když oni sami nenesou na výsledku žádnou osobní zodpovědnost? Jejich zájmem je udělat obchod a mít z něho provizi, což je v pořádku. Můj velmi dobrý známý má dvě vysoké ekonomické školy. Jednu v Praze a druhou na univerzitě v Heidelbergu. Když jsem se ho před rokem, když byl v Čechách na návštěvě ptala, jakým způsobem investuje on, řekl mi, že bez toho, aby každý den ležel v číslech a studoval burzovní zprávy nemá šanci se v nabídkách objektivně zorientovat a že raději investuje do toho, o čem má přehled a co si může osahat, což jsou v jeho případě pozemky. 

Jistě není nic špatného na tom dělit svá rizika, jak říkají finančí poradci s oblibou „diversifikovat portfolio“, na druhou stranu, kdo z nás je schopen dát ruku do ohně za to, že ten náš poradce není jenom figurka v rafinované mašinérii světových finančníků, jejichž cílem je vydělávat především do vlastní kapsy? Musí být velmi těžké odolat pokušení vysokých výdělků a držet se výhradně toho, co je výhodné pro klienta, zvláště mají-li rodiny a závazky stejně jako jejich klienti.