Když máte úspěšnou kariéru, příjemný život a přesto vás to nenaplňuje

Kdo by nechtěl být šťastný? Štěstí je dnes logickým cílem našich životů. Americká spisovatelka a novinářka Emily Esfahani Smithová, která se štěstím zabývá dlouhodobě, ovšem tvrdí, že štěstí je špatný životní cíl. 

Protože čím více se jej snažíme dosáhnout, tím méně jsme šťastní.

Naše posedlost štěstím podle Smithové propukla naplno s rozvojem pozitivní psychologie v 90. letech. Každoročně ve světě vycházejí stohy knih a článků, které nám radí, jak být šťastný. A s nimi armáda koučů, motivačních speakerů a terapeutů. Celý průmysl štěstí.

Ale co je to vlastně štěstí?
„Řada psychologů definuje štěstí jako stav příjemné pohody a klidu,“ říká Smithová.
Tahle definice může některým připadat jako trochu zjednodušená odpověď na tak velkou otázku.

Ovšem faktem je, že větu „jsem šťastný“ si dnes většinou spojujeme s pocitem uspokojení, kdy jsou naše momentální potřeby naplněny a nic nás netrápí. S požitkářstvím.

A proto věříme, že nás učiní šťastnými kariérní úspěch a bohatství. Požitky se dají pořídit za peníze.

Následkem toho trávíme velkou část života v práci. A logicky chceme šťastní být i tam. Ideálem dnešní doby je „happy workplace“.

Jsme tedy šťastní? U Čechů je to těžké zjistit. Mluvit o svých životech negativně patří k národní tradici, takže se v globálních průzkumech štěstí řadíme na dno tabulky.

Lepší příklad jsou Američané. Podle průzkumů Gallupova ústavu tvrdí 60 procent z nich, že jsou šťastní - ve smyslu, že se mají dobře a nesužuje je žádný větší stres.

A přitom ta samá Amerika bojuje s nejhorší epidemií drogové závislosti za dlouhou dobu. A stejně jako v jiných vyspělých a šťastných zemích (včetně Česka) tu stoupá počet sebevražd a množství pacientů trpících depresí.

Něco nám chybí.

Emily Esfahani Smithová ve své knize The Power of Meaning píše, že tím, co postrádáme, je pocit naplnění a smyslu. Dokazuje to řadou vědeckých studií.

Potřeba smyslu je přitom jednou z nejzákladnějších lidských potřeb.

První to popsal slavný rakouský psychiatr Viktor Frankl. Ten byl za války kvůli svému židovskému původu vězněn v koncentračních táborech, od Terezína až po Osvětim. Strávil tam tři roky hrůz a každodenního strádání a přitom věděl, že podle nacistických plánů bude dříve či později mrtvý. Člověka logicky napadne: jaký má takový život smysl? Frankl dospěl k závěru, že to je špatně položená otázka. Nemáme se ptát, jaký má život smysl. Ale jaký smysl mu chceme dát. Z Osvětimi si odnesl poznatek, že ten smysl mu můžeme dát i v nejkrutějších a nejzoufalejších podmínkách. A že jen lidé, kteří viděli smysl, přežili.

A dodává, že tihle lidé nacházeli smysl v pocitu zodpovědnosti vůči něčemu, co je přesahovalo. Ukázkovým příkladem byl jeho spoluvězeň, který už neměl sílu dál snášet útrapy koncentráku a chystal se spáchat sebevraždu. Frankl jej přesvědčil, aby spolu hledali důvod žít. Vězeň jej našel ve svém dítěti, kterému se podařilo utéci před Hitlerem do ciziny. Uvědomil si, že vůči tomu dítěti cítí otcovskou zodpovědnost. Najednou měl na světě nezastupitelnou roli. A budoucnost, která s ním počítala.

A tohle je podle Smithové hlavním cílem lidí, kteří našli smysl. Nikoli pracovat na svém požitkářském štěstí, ale pomáhat ostatním. Definici smysluplnosti si opět půjčila od psychologů: smysluplnost je orientace na něco, co je větší, než já.

„Lidé, kteří v průzkumech opakovaně označují své zaměstnání za smysluplné, mají jedno společné. Vidí ve svém zaměstnání způsob, jak pomoci ostatním,“ konstatuje Adam Grant, který na toto téma napsal několik bestsellerů a je profesorem psychologie na prestižní Wharton Business School.

Občas se stačí podívat na ten náš každodenní řetězec pracovních úkolů trochu jinak a v širším kontextu. Jako onen uklízeč, který zrovna zametal podlahu v sídle NASA, když tam v roce 1962 dorazil na návštěvu prezident John F. Kennedy. Když se ho JFK zeptal na jeho práci, uklízeč opáčil: „Pomáhám dostat člověka na Měsíc.“

Věděl, že on je stejně tak nedílnou součástí obrovského projektu, který naplní dávný sen lidstva, jako geniální raketoví vědci. Udržoval čistotu a pořádek, díky němuž oni mohli projektovat a počítat. Že je důležité vidět výsledky – a smysl - společné práce si už uvědomují v některých firmách. Například výrobce traktorů John Deere pořádá setkání svých zaměstnanců se zemědělci, kteří na jejich traktorech jezdí.

Podle Adama Granta je právě schopnost vidět sebe sama jako součást něčeho, co mě přesahuje, typickým rysem výjimečných leaderů a vizionářů.

„Nejsmysluplnější cestou k úspěchu je pomáhat ostatním, aby uspěli,“ říká Adam Grant.

On sám je jeden z nejúspěšnějších psychologů současnosti.