A je tu první příspěvek do rubriky „z polských luhů a hájů“, která by se však stejně tak dobře mohla nazývat – méně romanticky, zato však přiléhavěji – „z polských hospod a kostelů“. Následující historka se nicméně odehrála na silnici, mohl bych ji též nazvat „setkali se u Lublina“.
„Duchovní cvičení mají to do sebe, že vždy v určitém okamžiku končí. Takže když nebudou velké zácpy, za dvě hodinky budu doma ve Varšavě,“ říkám si, zatímco přidávám plyn. Můj fiátek svižně míjí poslední lublinské domky.
„O kurczę (a do prčic),“ vyhrkne ve mně. Na horizontu se objevuje modrobílá chlouba polské technologie Polonez s nápisem POLICJA. A spolu s autem i policista. Mává samozřejmě na mě. Pokud byl radar ještě ve městě, jsem ztracen. Padesátkou jsem nejel ani náhodou.
Zastavuji svůj „samochód“ a přemýšlím, kde mám doklady. „Takže to bude pokuta za nepřiměřenou rychlost,“ potvrzuje policajt mé obavy. Nacházím techničák. Vzápětí si uvědomuji, na koho je auto napsané, a nemohu se ubránit úsměvu. Pokud je můj policista sociologicky průměrným Polákem, mám vyhráno.
Kýžený moment na sebe nenechává dlouho čekat. „Stowarzyszenie życia apostolskiego...“ čte policista nahlas v kolonce „majitel vozidla“. „No ano, to je takové katolické hnutí,“ odpovídám na jeho tázavý pohled, „jedu z exercicií, pomáhal jsem je organizovat.“ Jistota strážce zákona je ta tam. Jó, s církví se v Polsku nežertuje. Prohrál.
Ale aby se neřeklo, policajt si ještě bere můj český řidičák a jde se poradit s kolegou. Já se mezitím bavím představami, co by se v analogické situaci stalo v okolních zemích. V Německu by se nestalo vůbec nic nestandardního: služba není družba. V bezbožné české kotlině by to bylo horší: pokud by policista pochopil význam slova „exercicie“, nafařil by mi nejvyšší možnou sazbu, tmářovi jednomu. V Bělorusku by se pak strážce zákona jal se špatně skrývanou škodolibostí prohledávat automobilovou lékárničku a pokud by v ní nenašel povinné tři kondomy (smysluplnost tohoto zásadního dopravního předpisu chápe snad jen sám báťuška Lukašenko), v nejlepším případě bych byl jako protistátní živel okamžitě vyhoštěn ze země.
Jenomže teď jsme u Lublina. „No tak příště si na tu padesátku dáte pozor, viďte,“ vrací se policista. Ať žije rovnost všech občanů před zákonem! „A vy jste jako Čech?“ dává mi zpátky řidičák. „Víte, vy Češi se mi líbíte,“ mrká spiklenecky, „nedávno jsem byl v Praze a viděl jsem, že tam v centru normálně postávaj prostitutky. Na ulici. To se mi líbilo. Tady v Polsku by to nešlo, tady jsou v tomhle všichni strašně pokrytečtí.“ Rozpačitě krčím rameny (vida ho, prasáka), ale pak přitakávám: „Né no to pokrytectví je fakt nejhorší.“
Pak už jen obligátní zasalutování a jede se dál. Radost z ušetřených peněz mi kalí myšlenka na tu rovnost před zákonem. Na mysli mi tane Orwellova Farma zvířat. Jakže to tam nakonec prasata zaonačila se zvířecí rovností? Je mi nanic. Svou důstojnost člověka nemajícího žádná mimořádná privilegia jsem prodal za mrzký peníz. Jako takový český pokrytecký čuník.
