Má smysl bojovat proti korupci?

Poslední dobou jsme svědky stále intenzivnější veřejné debaty o tom, zda lze úspěšně bojovat s korupcí v naší zemi, a pokud ano, jaké prostředky při tom použít. Je míra korupce zhruba stejná na celém světě, s tím, že korupce je na různých místech jen více či méně uhlazená, jak se nedávno nechal slyšet náš pan prezident? Anebo platí, že ve vyspělejších zemích se lidé chovají celkově poctivěji, protože mají zkušenost s tím, že férové a transparentní jednání vede ke spokojenějšímu životu a koneckonců i k většímu blahobytu? Aniž bych chtěl přespříliš generalizovat, jsem přesvědčen, že platí spíše ta druhá teze.

Podíváme-li se dnes například na Ukrajinu či na Rusko, vidíme, že v těchto společnostech je korupce v podstatě na všech úrovních všeobecně považována za cosi nutného. Možná za nutné zlo, ale v každém případě za cosi, co tvoří součást systému. Jistě i tam se najdou jedinci, kteří jsou natolik zásadoví a morálně i psychicky silní, že se dokážou korupci důsledně vzepřít, ale cena, kterou za tuto zásadovost platí, je natolik vysoká, že drtivá většina jejich spoluobčanů je považuje nanejvýš za jakési světce, jejichž hrdinské ctnosti jsou spíše kuriózním fenoménem než příkladem hodným následování.

Při jisté míře zjednodušení lze tudíž tvrdit, že na východ od nás se lidé s naprostou samozřejmostí nechávají uplácet většinou především proto, že na tom materiálně nejsou vůbec dobře, protože národní bohatství bylo v podstatě rozkradeno partičkou všehoschopných oligarchů, přičemž v téže situaci obyčejní lidé uplácejí proto, aby měli přístup ke zboží a ke službám, které ke svému životu zkrátka potřebují. V takovémto kontextu lze asi jen těžko veškeré projevy korupce šmahem morálně odsoudit a dokonce bych řekl, že mnohem lepší než přímo pranýřovat korupci v takovýchto podmínkách je pracovat na odstraňování právě oněch podmínek, které k ní vedou. U nás jsme, troufám si tvrdit, civilizačně a ekonomicky již v situaci, kdy se nečestného jednání dopouštějí převážně ti, kteří, zaslepeni chamtivostí, chtějí pro sebe získat „nadstandardní“ výhody, například privilegovaný přístup ke státním zakázkám v případě podnikatelů „kmotrovského“ typu.

Jinými slovy, v zemích, kde si musí skoro každý dávat pozor na to, aby v boji o zajištění základních existenčních potřeb neskončil v poli poražených, lze jen obtížně problém korupce srozumitelně předložit veřejnosti jako etické téma. Oproti tomu u nás, zdá se, společnost jako by vycítila, že máme nakročeno k tomu, abychom místo tolerování či bagatelizování „uhlazených“ forem korupce začali důsledněji než dříve pracovat na tom, aby jakákoli korupce přestala platit za normu a stala se odsouzeníhodnou praktikou - a pokud možno i postižitelným zločinem.

Jsme samozřejmě na cestě, jejíž cíl je v nedohlednu, s tím, že boj proti korupci je třeba svádět na několika frontách zároveň. Na ekonomické rovině je věc docela prostá: materiálně zajištěná a přiměřeně bohatnoucí střední třída ještě nikdy žádné společnosti neublížila. Ruku v ruce s blahobytem, který odstraňuje potřebu přilepšovat si „bokem“, však musí jít i debata o samotné podstatě korupce. Na úrovni obecného povědomí i na úrovni právní musí být stále jasnější například to, kde je hranice mezi korupcí a legitimním lobbingem.

V neposlední řadě bychom ale měli nahlížet na celý tento problém i z duchovní perspektivy. Kdokoli může podlehnout pokušení povýšit peníze z prostředku na cíl, kdokoli se může stát posedlý touhou po stále větší moci. O ctnost uměřenosti je třeba usilovat v každé situaci. Ani ten nejefektivnější ekonomický systém, ani ten nejdokonalejší právní řád nikdy nezbaví člověka svobody a tudíž ani odpovědnosti za to, aby odmítal sloužit mamonu a aby si též udržoval zdravý odstup od moci, kterou nabízí tento svět.

(Tento text vyšel v Katolickém týdeníku 42/2011, příloha Perspektivy, str. II.)