Bojím se výtahů. Jsem v tom sama?

Údajně existují lidi, co se bojí klaunů nebo knoflíků - já mám holt hrůzu z výtahů :D Řekněte mi - že v tom nejsem sama :)?

„Prosím Vás a dá se jít i po schodech?“ Přiznávám, že tuhle otázku pokládám častěji, než by mi bylo příjemné, ale nemůžu si pomoct. Já se totiž bojím. Strašně, nepřekonatelně a úzkostně. Čeho? No výtahů! Ani nevím, jak to ve mně pomaličku rostlo až do dnešních rozměrů.

Nejdřív jsem jako dítě četla ve starých novinách článek o klukovi, kterému se zaseklo kolo ve výtahu a zlámalo mu vaz. Potom o nějakém muži (možná bezdomovci?), na kterého někde spadla celá výtahová kabina. Potom o „blackoutech“ – tj. výpadcích elektřiny, které mnohdy trvaly i několik dní a lidi z výtahů z nich vyprostili v lepším případě polomrtvé. Od dob, co jsem koukala na Pevnost Boyard (mnozí jistě taky vzpomínáte :) ) mám nevíc utkvělou představu, že výtahový strop funguje jako jedna z místností v té soutěži – tedy že má schopnost a touhu se v nějakém momentu začít sunout pomaličku a jistě dolů a zamačkat mě neskutečně krutou smrtí…

Pomyslnou třešinkou na dortu bylo, když jsem sama jela s kolem ve výtahu a ten se najednou zastavil, zablikal a párkrát poskočil. Pak se sice zase rozjel, ale myslím, že k infarktu jsem neměla v tu chvíli daleko. Nevím, kolik už je to let, ale jisté je, že od té doby jsem do výtahu vkročila jenom párkrát, a to opravdu jen pod nátlakem.

Svým způsobem je tahle fobie velmi zdravá – množství nachozených schodů a kondici by mi asi mohl kdekdo závidět – v běžném provozu je to občas přece jenom dosti komplikující věc. Moji sousedi už si patrně zvykli, že mě vídají nosit kolo do schodů na zádech a posílat si balíky do patra jinak prázdným výtahem, stejně jako návštěvy chápou, že se naše cesty k bytu a od bytu prostě vždycky na pár minut rozejdou :D

Horší je to s návštěvou různých výškových budov, hotelů, mrakodrapů, rozhleden a podobných zařízení, kde prostě jiná možnost než ten výtah není. Většinou se jim snažím vyhnout a pokud to nejde, celou jízdu absolvuji se sevřeným žaludkem a prstem na mobilu preventivně připravená vytočit hasiše, záchranáře, servismany nebo vlastně kohokoliv, kdo mě v případě nutnosti dostane ven. Zatím jsem je nikdy nepotřebovala, ale stejně tahle představa figuruje mezi mými největšími nočními můrami. A tak do doby, než si postavím nějaký eskalátor nebo trampolínu z venku rovnou do bytu, nezbývá mi, než šlapat hezky po svých. Možná je to léčitelné, ale netuším, jak :D A co vy, už jste se dnes svezli výtahem?