Móda, láska a jaro....

Moje kamarádka mě pozvala na víkend na návštěvu. Faktem je, že návštěvy  tedy nepatří  mezi mé oblíbené činnosti, jsem spíše samotář poustevník a raději si čtu nebo pracuju na nové kolekci – mám ostatně tu výhodu, že mě moje práce opravdu mimořádně baví. Ale ona věděla na co mě nalákat. „ Hele, probereš mi trochu šatník, začíná jaro a chápeš, že  musím vypadat fakt skvěle“. Pochopila jsem rychle, moje kamarádka je totiž čerstvě zamilovaná. A protože láska je důvod nejdůležitější, tak jsem řekla: jasně, koupila láhev červeného a dva větrníky a už jsem zvonila na dveře.

Samozřejmě jsme nejdříve probraly ty chlapy – jestli se fakt té lásky bojí nebo si chtějí navždy podržet svoji nekonečnou (nebo falešnou ?) svobodu, ale jako obvykle jsme k žádnému rozumnému řešení nedošly. Ono to ani rozumové řešení mít samozřejmě nemůže – což je to k čemu jsme došly. Rozdíl v chápání lásky je ten, že chlapi ji chtějí pochopit rozumem a my ji prostě chceme prožívat.  

Ale to už jsme téměř dopíjely tu láhev a tak jsme opustily nekonečnou debatu, která nemá konce, vítěze ani poražených a vrhly se na její skříň.

Kamarádka začala ze skříně vytahovat zázračné věci, různých barev, tvarů, kvality a stáří. Seděla jsem jak Alenka v říši divů před tou nesourodou různobarevnou hromadou a říkám udiveně: to všechno nosíš ? Ne, odpověděla mi nechápavě, právě proto tě tady potřebuju, abys mi pomohla vybrat to, co je dobré, co se ještě dá nosit a co už mám vyhodit a co bych si k tomu měla pořídit, aby to bylo sladěné. Moc jsem nechápala, proč si ten šílený chaos teda pořizovala a chtělo se mi zařvat ať to všechno vyhodí a začne úplně znovu, ale pak mi došlo, že to by asi nebylo moc rozumné – jednak musí v něčem chodit do práce a do společnosti a jednak v dnešní ekonomické krizi by člověk měl myslet na důležitější věci než na totální obnovu šatníku.

Postupně jsem s ní probírala kus po kuse, potlačovala své neustálé nutkání ji sdělovat, že takové hadry do skříně nepatří ( jsem holt těžký odborník a oblečení z řetězců mi připadá svou kvalitou vhodné tak na utírání prachu – vlastně ani na to ne, protože ono je to téměř všechno šité z recyklovaných plastových lahví a prach to moc nebere, naopak se z toho ještě víc práší ), ale zklidnila jsem své profesionální rozbouření a snažila se ze všech sil z té různorodé kupy udělat něco, co jí bude slušet a v čem se bude cítit dobře a hlavně co k sobě aspoň trochu ladí.

Abych řekla pravdu, při druhé láhvi červeného jsem vzala na milost i kousky, které by při popíjení zdravého zeleného čaje opravdu neprošly.

Když jsem se večer vrátila domů, zamyšleně jsem otevřela svou skříň a koukala jsem na  barevně sladěnou řadu srovnaných ramínek a přemýšlela jsem, že za  posledních pět let – aspoň co si pamatuju, jsem nikdy neřekla tu nejčastěji vyslovovanou  ženskou větu, která prý drásá mužské uši : nemám co na sebe.

A to i přesto, že můj šatník má už léta mých oblíbených metr dvacet, což je v průměru asi padesát ramínek - a to podotýkám, že asi díky mé profesionální deformaci musím mít nad svým šatníkem perfektní vizuální přehled a  tak si věším všechny svetry i některá trička.  Ovšem - vždy, když někam jdu, vytáhnu ze svého šatníku nějaký super kousek, ve kterém opravdu, ale opravdu vypadám skvěle.

A chcete tohle tajemství  znát ? Jen mi dejte trochu času a až si zase budu chtít odpočinout od tvoření mé nové podzimní kolekce, tak vám to ráda prozradím.