Co mají společného knihy a oblečení...

Vždycky mě rozesměje, někdy i zlehka rozhodí – to podle toho jestli mám normální dobrou náladu nebo jsem musela brzy ráno vstávat a to pak moje nálada za moc nestojí - když mi někdo napíše: vaše starosti bych chtěl mít…nebo: je smutné mít zúžený pohled, jen přes hadry… Připomíná mi to moje dětská léta, kdy jsem záviděla prodavačkám v cukrárně, že mají kolem sebe celý den samé dobroty, popelářům, že se vozí na popelářském voze, kominíkům, že mají nádherný výhled a řidičům, že nemusí nic dělat, jen se vozí… No jo. Někdo z toho časem vyroste, jiný nikoliv..

Ano moje starost je starost o hadry. Jsem návrhářka a oděvní poradce a zajímá mě moje profese. Kdybych byla návrhářka a probírala s vámi Paroubka, bylo by to dost divné… I když jeho pruhovaná trička mě už taky několikrát zaujala a přemýšlela jsem, jestli mu radí nějaký imagemaker nebo jeho křehká kopretinka (chápejte – on je v pruhovaném tričku ještě tlustší a mohutnější a ona tím pádem vedle něho křehčí a drobnější… z hlediska image pro ni skvělá volba…).

Takže znovu opakuji moji oblíbenou větu: ano, Češi se ve většině případů oblékají nevkusně a neuspořádaně. I když je to trochu lepší, než to bylo před několika lety, ale pořád se máme co učit.

Ne, že bychom neměli některé kousky hezké a slušivé, nechybí už dokonce i slušné boty, najdou se hezké kabelky, kalhoty, sukně…. Ale to všechno na sebe nahází český člověk bez ladu a skladu a ve výsledku je z toho přesně taková nevkusná míchanina.

V tom českém oblečení totiž existuje nějaká nevyhraněnost, nedostatek osobitosti, jako bychom nevnímali sami sebe a neuměli si vybrat to, co sluší jen nám osobně, v čem se cítíme dobře a neumíme si ustát ten svůj jedinečný a jediný styl. Jako by ten český člověk necítil v oblečení jistotu, tak podléhá bezhlavě tomu, co do něj hučí v časopisech – a protože u nás vychází časopisů asi padesát a v každém z nich sídlí redaktorka s odlišným vkusem (a taky ji třeba sponzoruje nějaká konkrétní firma, takže preferuje právě a jen ji…) a tak se z každého článku v podstatě dozvíte, že je momentálně in – červená, modrá, zelená, lila, fialová, podzimní odstíny, pastelové odstíny, vintage styl, padesátá léta, džíny, inspirace z Indie a kosmické motivy a taky len, pruhy, káro, vlna, elastická vlákna, bavlna a mohér, krajka a romantické volánky…

Je mi jasné, že česká žena, která si přečte jen čtyři časopisy z padesáti, musí usínat s hrůzou při představě, co si má zítra oblíct do práce, aby ji nepomluvily kolegyně – ostatně, co když četly jiné časopisy a budou mít něco jiného?

A tak si obleče něco, co doporučuje ten první časopis, pak ještě něco podobného, co měla minulý týden šéfová, kolegyně z vedlejší kanceláře měla hezky uvázanou šálu, tak to si ji musím koupit a uvázat stejně, v tom třetím časopise psali, že musíme mít na tuto sezónu bezpodmínečně legíny… a výsledek?!?!?

Chaos.

Hledám neustále nějaká jednoduchá přirovnání a nedávno mě napadla souvislost mezi knihami a oblečením.

Je to stejné jako by si nějaký nakladatel vymyslel, že vytiskne knihu, která bude obsahovat od každého žánru něco, aby uspokojil všechny čtenáře.

A řekne si, nebudu přece vydávat knihy pro nějakou konkrétní skupinu – to je blbost, já budu vydávat knihy, které budou určeny pro všechny, tak si zajistím mimořádný prodej, protože to bude kniha, ve které si všichni najdou to, co rádi čtou – prostě kniha stavěná na míru českému člověku.

Tak ten nakladatel začne míchat: něco romantiky pro romantického čtenáře – šup tam pár kapitol z Angeliky, pak nějakou čtivou, slušnou beletrii – jo, tak to by mohl být Viewegh, a něco pro intoše – tam vrzneme kousek Kafky, pro současnou avantgardu přidáme kousek Rudiše a něco pro esoteriky – to bude Paolo Coelho… a nesmíme zapomenout na kousek napětí – to bychom tam přidali něco z Dicka Francise…

To by byla super knížka…

Tak přesně takhle se oblékají Češi.

Romantickou blůzičku, batikovanou šálu, černé lakované kozačky nad kolena, značkové bederní džíny se Swarowského kamínky, na to goretexovou bundu a k tomu nejlépe „nenápadnou“ napodobeninu kabelky Luise Vuittona… Bomba! A jsme za hvězdu ulice…

Jo, jo, tak takhle chodí Češi oblékaní – jako kniha, která má několik kapitol, každá je z jiného ranku a dohromady je to nečitelný a chaotický ne-řád.