A začalo to před dvaceti léty...

Při čtení všech dnešních zpráv, komentářů a koukání na dobové fotky na mě padla krásná sentimentalita a já sedíc, jako každé ráno ve svém starém, vysezeném a měkoučkém koženém křesle, piju svou obvyklou ranní kávu a koukám zasněně do blba a před mým vnitřním zrakem se mi odehrává scéna z filmu starého přesně dvacet let.

Celé to začalo někdy koncem jara nebo začátkem léta roku 89. Jako čerstvá absolventka dálkového studia oděvní průmyslovky jsem hledala nějaké uplatnění. Jediné, co tehdy existovalo v Ostravě, byla instituce, která sice v názvu měla slovo móda a já bych klidně pracovala i tam, oni mi však jasně dali najevo, že takový nezvladatelný a vzpurný člověk jako já (měla jsem naivní představu, že bych do těch babáků, které vyráběli, chtěla vnést cosi moderního, svěžího a neokoukaného..), není v jejich skvěle fungující společnosti vítán. A nikde nic jiného pro nadšenou začínající módní návrhářku nebylo.

A tak mi jednoho dne informace, že nějaké opavské JZD shání módní návrhářku přišla jako dar z nebes. Ano, uznávám, že JZD a móda k sobě na první pohled moc nepatří, ale jakási šance to rozhodně byla a já ji nehodlala pustit z ruky. Popovídali si se mnou, sdělili mi svoji představu o založení přidružené výroby po vzoru tehdejšího velmi prosperujícího a skvěle fungujícího JZD Slušovice, moje nadšení je zaujalo a já teda začala.

Jediná místnost, ve které jsem měla pracovat – tedy něco jako „kancelář“, úřadovali montéři ocelových konstrukcí (to byla další přidružená výroba mého JZD),  se nacházela uprostřed červenošedého, bublajícího starého kolosu s názvem Moravské chemické závody. Tam jsem denně chodila s šíleným strachem, potácející se uprostřed různobarevných kaluží, z kterých se tu kouřilo, tam zářily v sice nádherných, leč poněkud podezřelých duhových barvách.. na mých italských lodičkách z přírodní kůže – a to, že se mi podrážka po měsíci chození po tomto povrchu nerozpustila, byl zajisté zásah Boží, stejně jako to, že z těch zrezavělých trubek, kterými byla celá ta fabrika prošpikována, a pořád z nich něco kouřilo, kapalo, unikalo a syčelo… nic po celý měsíc nevybuchlo.

Vždy jsem přišla ráno do „kanceláře“, utřela od červeného mastného prachu židli, aby můj kostým z čisté vlny přežil, omyla sluchátko od telefonu, aby se mi nepřilepila ruka a tužkou vytáčela čísla na starém umaštěném telefonu a sháněla vše, co potřebuje módní návrhářka pro svou práci. Netrvalo to naštěstí dýl než měsíc, a já měla prostor pro dílnu, šicí stroje, švadlenky a střihačku a když mi zavolal ještě můj známý novinář, že se v centru uvolnil malý obchůdek a že by tam byl krásný butik – v tu chvíli už mi bylo srdečně jedno, jestli chemické závody vybuchnou, protože já už měla vše, co jsem si přála.

A pak byl listopad, a my – tím nemyslím zaměstnance JZD, ale všechny mé nadšené přátelé – jsme natírali, umývali, drhli a malovali, abychom mohli náš butik v prosinci otevřít. A kolem nás běhaly hady ze studentů, držících se za ruce a my vždycky na chvíli zavřeli náš rodící se butik, abychom se přidali a s cinkajícíma klíčema nad hlavou se vecpali do nadšeného davu na tehdejším Náměstí lidových milicí.. Jé, to bylo héézkéé…

Vydržela jsem tam rok a půl. Byla to krásná práce - první módní přehlídky, první nadšené zákaznice a ten úžasný pocit, že si dělám modely, jaké chci já… a že se líbily a ženy si je kupovaly. A i to JZD mělo nakonec své nádherné,  ba přímo romantické stránky. Jako když jsem jako deputát dostala půlku prasete a s mojí báječnou kamarádkou Ivetou, která se mnou pracovala jako střihačka, jsme si užili pravou domácí zabijačku na prajzské.. nebo jak jsem ušila krásné sportovní kombinézy našemu Jendovi, který za JZD jezdil soutěže bugin a jak jsme mu všichni fandili,  nebo jak jsem dojela na naše družstvo a právě vyjížděly kombajny na pole a ten první, který řídil můj kamarád Jenda, měl po obou stranách kabiny krásně namalovaného kocourka, což byla grafická značka našeho butiku a já mu mávala a oni jeli na pole… a pak, jak jsem taky dostala báječné dožínkové koláče…

Po roce a půl jsem měla pocit, že romantických chvil jsem si užila dost, práce odvedená a já spokojená a cítila jsem, že mise je u konce a že je třeba nějaké zásadní změny. Zašla jsem za předsedou JZD a říkám – prodejte mi značku a pronajměte butik, já bych to chtěla dělat už přece jen sama. A on říká: ta značka má po roce a půl obrovskou hodnotu a já si ji cením na sto dvacet tisíc, dejte je  a je vaše. A já mu řekla: sto dvacet nemám a vy si tu značku nechte v šuplíku, já si založím jinou.  

A já si založila Hátu a on má toho má toho kocourka v tom šuplíku schovaného dodnes.

Tak jsem si zavzpomínala a při tom vám sdělila, že nic není nemožné.

Kariéra módní návrhářky se dá nastartovat i v JZD.

PS: pro mladší ročníky – JZD je zkratka Jednotného zemědělského družstva.