Nedá mi to, abych se nevyjádřil k tragédii českých pohádek posledních let. Mám rád pohádky a nelíbí se mi, jak jim někteří moderní autoři ubližují. Jakoby už ani nevytvářeli pohádky, ale šířili novou ideologii.
Jako kluk jsem miloval Vánoce a strašně jsem se na ně těšil. Byla doba socialismu, ale na vánoce to nemělo vliv – aspoň jsem to tehdy tak vnímal. Nemohu si pomoc, ale pohádky, které tehdy vznikaly, mi připadaly mnohem krásnější než ty dnešní. Snad to bylo tím, že jsem byl kluk, nebo tím, že měly v sobě archetypální kouzlo – střet dobra a zla nepokřivený dnešní dobou. Snad byly trochu poplatné době, ale jejich autoři do nich zaseli naději, že dobro zvítězí, že se najdou hrdinové, kteří se dokáží neohroženě postavit zlu s nasazením vlastního života a opravdová láska, že ještě existuje.
V té době ještě neexistoval internet a všeho byl nedostatek. Když jsem tedy se sestřenicí chtěl vědět, jaké budou na Vánoce pohádky, museli jsme již půl hodiny před otevřením čekat v zimě ve frontě u novinového stánku na program ČT. Za pár minut po otevření již totiž byly všechny vyprodány. Mělo to ale své kouzlo si pak ten těžce získaný televizní program prohlížet, dělat si plány na Štědrý den a těšit se na pohádky. Dnes by to již asi žádné dítě nenapadlo. Pohádky jsou v televizi pořád a jsou k dispozici na všech možných datových nosičích.
Tento rok jsem se na štědrý večer, jako mnoho jiných lidí, posadil nostalgicky k televizi, že naplním kouzlo večera slavnostní tečkou ve formě štědrovečerní pohádky na ČT1. Název byl slibný: Pravý rytíř. Má naděje, že po delší době uvidím nějakou novou pěknou českou pohádku, pohasla velmi rychle – vlastně ještě dříve, než princ stačil dospět. Asi jsem už na pohádky starý (nevěřím už ani těm ve zprávách), pomyslel jsem si. Kupodivu ale i má desetiletá dcera po deseti minutách opustila prostor před televizí a šla raději na PC, a to se jí klasické pohádky celkem líbí. Takže ve věku ten problém asi není.
Musím říct, že jsem pohádku Pravý rytíř dokoukal až do konce. To se mnoha jiným hitům z produkce ČT nepovedlo. Byly tam i dobré momenty a také momenty hodné podivu – střelit vílu šipkou z kuše do zad to byl opravdu novátorský počin, který jsem ještě v žádné pohádce neviděl, a když si princezna přivedla za manžela čaroděje, který byl patrně starší než její rodiče, a oni to bez hnutí brvou ustáli, zíral jsem. Celkově mi ale chyběl vtip a hudba, co by vzala za srdce. Proto raději nikdy více.
Dnešní pohádky mi, bohužel, dost často připadají, že jejich autoři je vytvářejí podle receptu: vezmi pár známých herců, obleč je za pohádkové postavy, hrdinové ať nejsou příliš hrdinní (to už se dneska nenosí), stačí, když se přihlouple usmívají a láska zvítězí. Přitom je samozřejmě důležité nabourat zažitá archetypální schémata pohádek. Není pak divu, že dnešní pohádky již nemají na děti takový vliv jako v minulosti. Děti pak dají přednost animovaných pohádkám americké produkce (nic proti nim – často zachovávají principy pohádek více, než ty moderní evropské).
Co mi strašně v dnešních pohádkách chybí je archetyp opravdového hrdiny, který se pro princeznu dokáže pobít s loupežníky, zmasakruje draka a nevypadá vedle zlého kouzelníka či čarodějnice jako padavka. Chci hrdinu rebela, který při zatýkání tři vojáky těžce zraní, dva zhmoždí a alespoň jednoho zesměšní. Princem Bajajou a Petrem z pohádky S čerty nejsou žerty zřejmě takoví hrdinové vymřeli.
Je mnoho skvělých českých pohádek, kde síla hrdiny, není tím, co dává pohádce děj, a nijak to půvabu pohádky neubírá, ale strašně mi vadí, když se pohádka snaží dětem vnutit názor, že silný a statečný muž je přežitek, že silný znamená být blbý, že pohádka musí být genderově vyvážená. Nevadí mi silná princezna ale neduživý princ. Preferuji statečné prince, kteří dokáží princeznu ochránit, když je to potřeba. Mám rád českou Popelku, která nečeká v koutě, až si ji tam princ najde, ale sama svému štěstí vyjde vstříc a ukáže princi, že je mu více než rovnocennou partnerkou.
Dnešní doba potlačuje hrdiny nejen v pohádkách ale i v běžném životě. Zastat se ženy, jakoby už nebyla ctnost muže, ale spíše jeho genderová zaostalost a primitivnost. Muž se změnil v pracanta, který se snaží uživit rodinu, ale nikdo si ho za to neváží. Pak přijdou jiní muži s instinkty zabijáka a moderní muž je proti nim náhle slabý a bezmocný. Někde uvnitř něj však dřímá hrdina, který se potřebuje probudit, vzít svou zbroj a porazit draka, aby si nejen získal srdce ženy, ale aby našel své vlastní srdce a ztracenou část své duše.
Slovenský básník Milan Rúfus řekl, že pohádky nevznikly proto, aby děti usnuly, ale aby se dospělí probudili. Já s ním plně souhlasím. Potřebujeme pohádky – pohádky o hrdinech, abychom se probudili a zahnali zlé draky a démony. Oni totiž ještě nevymřeli.
