Až nastane doba pokoronavirová

Až nastane doba pokoronavirová měl bych pár otázek, které mi zřejmě nikdo nezodpoví, ale přesto bych je rád položil. Rád bych také, abychom se z této epidemie poučili pro to, co možná příjde příště.

Za prvé by mě zajímalo, zda virus Covid-19 byl jen hříčkou přírody, která nám uštědřila políček, nebo dílem lidským. Pokud byl dílem lidským, unikl náhodou nebo byl cílevědomě vpraven do lidské populace? Pokud ano, kdo tím co sledoval? Udělá to příště? Kdy? Máme se bát?

Za druhé by mě zajímala skutečná nakažlivost, mortalita a skutečná nebezpečnost tohoto viru. Bojovali jsme proti silnější chřipce, na níž ještě nemáme protilátky, nebo proti skutečné hrozbě? Podle některých zdrojů je pravděpodobnost úmrtí na koronavirus 30 – 40 x vyšší, než na běžnou chřipku (zde). To by znamenalo, že pokud v ČR umře 1500 lidí na chřipku ročně, mohlo by zde bez zavedení preventivních opatření umřít během roku až 60000 lidí. To už je opravdu hrozivé číslo. Záchrana 60000 životů už stojí za trochu nepohodlí a ekonomické ztráty. Chtěl bych proto vědět, jak moc toto nebezpečí bylo či ještě je reálné.

Po zkušenostech s pandemií tzv. prasečí chřipky, která byla vyhlášena Světovou zdravot­nickou organizací v roce 2009, ale reálně se nekonala – jen si na ni namastily kapsy některé farmaceutické firmy, člověk moc důvěry v systém mít nemůže a musí se ptát, zda celá situace není vytvoře­na nebo zveličena jen někomu ku prospěchu. V případě koronaviru je zřejmé, že reálné nebezpečí minimálně v jeho schopnosti přetížit zdravotnický systém skutečně existuje. Jak je skutečně velké nám ukážou data ze zemí, které opatření proti jeho šíření nezavedla či je zavedla pozdě.

Za třetí by mě tedy zajímalo nejen, kolik lidí v tomto roce na koronavirus ve světě zemře, zda to bude statisticky významně více či méně než na chřipku, ale zajímalo by mě, kolik lidí zemře na obě dvě nemoci dohromady, aby se nám nějakým statistickým kouzlem nepřesunuli lidé, co umřeli na chřipku do kolonky mrtvých na koronavirus. Samozřejmě bude zají­mavé vědět, zda se statisticky významně pohne také celkový počet zemřelých na světě. Taky by bylo namístě vědět, zda a jakou vlnu sebevražd lidí, kteří přišli o práci, příjem, živobytí a výsledy celoživotního úsilí ekonomická  krize spojená s epidemií, vyvolá. Zda příliš tvrdá léčba nebyla horší než nemoc.

Samozřejmě, že ptát se nestačí. Otázky jsou však velmi důležité proto, abychom se mohli ze současné situace poučit a přijmout odpovídající preventivní kroky směrem do budoucnosti, protože tato pandemie v moderním globalizovaném světě určitě nebyla poslední a je hodně pravděpodobné, že mohou přijít ještě horší.

Jako první a zásadní nápravný krok bych viděl vypovědět Lisabonskou smlouvu, protože omezuje naši národní svrchovanost, vnucuje nám pravidla, normy a zákony, které nechceme, nepotřebujeme a v případě nebezpečí nás mohou ještě více ohrozit. Opravdu není možné, aby nás někdo kritizoval za to, že uzavřeme v případě nebezpečí své hranice, ani za to, že pande­mická opatření začneme uvolňovat, když se to začne jevit ze zdravotního hlediska možné či dokonce vhodné a pro naši ekonomiku žádoucí. Nevěřím, že úředník někde v Bruselu dokáže situaci řídit lépe než volené vlády jednotlivých států ani, že nebude upřednostňovat zájmy některých států nad jiné.

Bylo by vhodné mít vypracované statistiky, které by jasně vyjadřovaly skutečné riziko epidemie. Když někoho srazí auto, v nemocnici mu odeberou krev, zjistí, že má koro­na­­virus, on druhý den zemře na následky svého zranění, je poněkud matoucí, když se objeví ve statistikách úmrtí na koronavirus. To samé se týká lidí, kteří umřou na jiné nemoci nebo třeba ve věku krásných 95 let s koronavirem, ale ne na něj.

Ukázalo se, jak jsou důležité pro zvládnutí epidemie prostředky osobní ochrany, jako jsou roušky, respirátory, ochranné štíty, rukavice apod. Stát i zdravotnická zařízení by jich měly udržovat dostatečnou zásobu na několik měsíců. Stát by měl podporovat české firmy, které jsou schopny produkovat kvalitní ochranné prostředky. Obrátit se v tomto směru na zahraniční dodavatele nebo jejich výrobu v ČR svěřit do rukou zahraničním firmám (viz zde), považuji za plivnutí do tváře všem obyvatelům tohoto státu.

Poznali jsme v masovém měřítku to, co jsme dosud moc neznali. Firmy se mu­seli začít spoléhat na práci svých pracovníků z domova, pokud to bylo jen trochu možné. Děti se musely začít učit doma samostatně či s chudáky rodiči na základě úkolů, které jim učitelé posílají přes internet. Tento přístup bude třeba propracovat, systematizovat a začít o něm také uvažovat, jako o reálné možnosti vzdělávání v době pandemické či jiné krize.

Jako dost velké selhání vidím nedostatek koordinace postupů především v příhraničním režimu s okolními státy. Dřív jsme byli se Slovenskem jeden stát, máme zde velkou sloven­skou menšinu a najednou v době krize spousta lidí nemohla dojíždět za prací. To poškodilo je i firmy, pro něž pracují. To by mělo být napraveno a zajištěno, že v případě opakování krize bude koordinace s okolními státy fungovat mnohem pružněji.

Také bych viděl pro fungování státu v době krize důležité, aby se stát mohl obrátit nejen na složky svého záchranného systému ale i více na své občany organizované v rámci projektu nějaké formy civilní obrany. Stát by se měl spoléhat na vlastní občany, české firmy, sobě­stačnost ve výrobě ochranných prostředků, soběstačnost v oblasti základních potravin, držet kontrolu nad vodou a dalšími strategickými surovinami.

Přeji Vám příjemné prožití zbytku velikonočních svátků, které nám, bohužel, korona­virová krize silně omezila. Vydržme, snad bude brzy líp.