Jen je nechte, ať se bojí!

Strach nás provází od počátku naší existence. Chrání nás, brání nám udělat věci, které by nás zahubily. Také nás ale ochromuje, brání nám se bránit, rozumně myslet, činí nás snadno ovladatelnými a pomalu, ale jistě, nás zabíjí.

Když se přiblížíme k okraji propasti, strach nám brání balancovat na jejím okraji. Přiměje nás udělat krok zpět do bezpečí. Když nás bude nahánět divoké zvíře, strach nás přiměje utíkat nebo se bránit. Běda nám však, když nás ochromí a vydá nás tomu zvířeti napospas. Strach nám brání dělat nebezpečné věci a tak zbytečně ohrožovat svůj život a své zdraví. Tento strach je reálný. Pomine, jakmile se vzdálíme nebezpečí.

Zvířata prožívají strach stejně jako my. Cítí reálný strach z přímého ohrožení. Antilopa, která uteče predátorovi, který jí chtěl sežrat, se již za chvíli poklidně pase. Je ostražitá, plachá, ale už svým strach „nežije“. U lidí je to jiné. Lidé mají představivost. Ta jim na jedné straně umožňuje analyzovat rizika, na druhé straně dokáže zveličit jejich strach. Lidé mohou se začít bát i toho, co reálně neexistuje a vidět nebezpečí větší, než ve skutečnosti je.

Strach u lidí má svou reálnou i imaginární složku. Budeme se bát nejen toho, co sami vnímáme jako nebezpečné, máme s tím spatnou zkušenost a už nám to ublížilo v minulosti, ale budeme se bát i toho, co nám bude prezentováno jako hrozné a děsivé.

V podstatě to svým způsobem milujeme. Máme rádi strach. Takřka všichni se tu a tam rádi podíváme na nějaký horor, kde upíří, zombie a jiné nestvůry nahánějí a zabí­její lidi. Lidé milují detektivky – vraždy – čím brutálnější tím lepší. Proč se díváme na zprávy? Protože nás tam informují, kolik lidí bylo zabito, kolik umřelo na různé nemoci, v důsledku různých po­hrom, automobilových nehod a jiných neštěstí. Bojíme se rádi.

Strach máme rádi, dokud si ho dokážeme držet od těla. Vypneme televizi a je po něm. To je ale jen iluze. Semínko jsme zasadili. Teď už ho jen zalévat, aby vyrostlo. Zkuste nečekaně se dotknout, nejlépe po tmě, někoho, kdo se právě díval na horor. Vyskočí úlekem dva metry do vzduchu. „Ty jsi ale blbej!“ dostane se nám pochvaly.

Reálný strach je důležitý. Chrání nás. Dokážeme ho ale krok za krokem překonat. Lidé se naučili překonávat skalní štíty, přeplout širé moře, pracovat na vrcholu mrakodrapu, plazit se v těsných jeskyních pod zemí. Voják skočí opásán granáty pod nepřátelský tank, aby ho zasta­vil, i když ho to bude stát život. Reálný strach vytváří hrdiny, kteří jsou mu schopni vzdoro­vat, překonat ho a povznést se nad něj. Imaginární svazuje.

Každý z nás trpí svými vnitřními strachy – někdo se bojí, že ztratí lásku, někdo se bojí, že přijde o práci, příjem, jiný se bojí výšek, létání, vody, pavouků či stísněných prostor. Někdy je ten strach reálný, jindy spíše imaginární. Toho imaginárního strachu bývá víc.

Imaginární strach je pro nás stejně skutečný jako ten reálný. Bojíme se o svůj život, zdraví, i když nám aktuálně nic nehrozí. Problém nastává, když se imaginární strach zhmotní – to, čeho jsme se báli, se stane sku­teč­ností. Naše nejhorší noční můra přijde za námi. Dobře se dívá na televizi, kde pacient, v rukou lékařů, se potácí na hranici života a smrti. Horší je, když se tím pacientem staneme my sami.

Imaginární strach může být, kupodivu, horší než ten reálný. Riziko, které nám hrozí, může být v našich představách mnohem větší než ve skutečnosti. Může se nám jevit tak velké, že si řekneme, že proti němu nedokážeme nic dělat a pasivně se mu poddáme, nebo, co je horší, budeme čekat na zachránce či toho, kdo se do jeho role pasuje.

Panovníci od pradávna věděli, jak se strachem svých poddaných pracovat, aby jim zůstali poslušní. Kruté tresty a popravy dokážou zastrašit. Církev to věděla také – upalování kacířů, hony na čarodějnice. Mocní dnešního světa či politikové umění práce se strachem zvládají taky dobře. Líp, než si myslíme.

Tak, jako bychom se měli naučit pracovat se svými vnitřními strachy, obavami, fobiemi či stresem (novodobý název pro strach), měli bychom zpozornět, když strach k nám přichází zvnějšku. Může k nám přicházet reálné ohrožení nebo fiktivní hrozba.

Mnoho manažerů věří, že lidé musí mít strach, aby pracovali. Jejich manažerské doved­nosti se redukují na nahánění lidem strachu ze ztráty příjmu a zaměstnání. Snad to funguje na některé lidi v těžké životní situaci. Mnoho lidí skloní hlavu, ale pokusí se zaměstnavatelem po česku vydrbat. Ti schopnější to snášejí do času – pak odejdou za lepším. Určitě zde platí, že kdyby lidé měli menší strach, měli by větší platy. Netrpěli by tolik nemocemi ze stresu a v konečném důsledku by firmy i stát měly větší příjmy.

Někdy se politikové i osvícená média snaží bagatelizovat hrozbu, která se nám jeví reálná – přicházejí k nám nelegálně lidé, o nichž nic nevíme, jsou ochotni napadat a zabíjet své hostitele, nesou si náboženství „lásky“, v jehož jméně mají povraždit nevěřící. Nechtějí, abychom měli teď oprávněné obavy, ale chtějí, abychom se báli později a o to více. Až už bude pozdě.

Na strachu se dá dobře vydělat. Farmaceutický průmysl o tom ví své. Pokud se lidé bojí, rychleji a snadněji onemocní. Pak se z nich stanou zákazníci, které je možno léčit bez naděje na vyléčení. Čím více strachu, tím větší zisky. Taková pandemie je k tomuto účelu skvělá, jen je třeba k reálnému ohrožení (30 %) přidat masivní balík nereálného strachu (70 %) navíc.

Mnoho politiků pochopí, že je to dobrý způsob, jak lidem omezit svobody, aby za to ještě byli vděční. Je to politika typu: zakažte lidem spoustu věcí, oberte je o příjmy, pak jim polovinu věcí zase povolte, dejte jim malé bolestné a lidé budou šťastni a vděční. Lidé určitě budou ochotni vzdát se trochu svého soukromí, svobod za pocit fiktivního bezpečí.

Každý z nás má svých malých či velkých strachů a obav dost, nedávejme tedy zbytečně prostor obchodníkům se strachem. Na základě informací si prověřme, jak hodně bychom se měli bát, a pokud někdo chce vychýlit naše vnímání strachu na jednu nebo druhou stranu, měli bychom se projevit jako svobodně a racionálně uvažující sebevědomí lidé a řídit se vlastním rozumem, dát najevo svůj názor i svou vůli.