Bozi a bohové

Dávní lidé měli řadu bohů, kteří vládli různým živlům, měli jiné schopnosti a vlastnosti. Bohové měli charakterové vlastnosti podobné lidským – mohli cítit zlost, lásku i nenávist. Často také spolu soupeřili a bojovali.

Člověk promítal mu známé lidské vlastnosti a své představy o přírodě a živlech na své bohy. Prvotní bohové byli zcela zřejmě více produktem lidské mysli než reálnými bytostmi. Nezdá se, že by dávní lidé ve své víře vycházeli z nějaké přímé zkušenosti s nějakou vyšší duchovní skutečností, ale vytvářeli si bohy dle své fantasie.

Lidé měli své panovníky a krále. Lidská hierarchie se musela zákonitě přenést i mezi bohy. Jeden z bohů získal výhradní postavení – stal se nejvyšším bohem, jemuž byli ostatní bohové podřízeni. Ve starověku tuto roli sehrál indoevropský bůh Zeus (Jupiter), jehož známe především z řecké mytologie.

Postupem času získávala role hlavního boha na důležitosti, zatímco význam ostatních bohů klesl na úroveň andělů a démonů či pouze vlastností nejvyššího boha. Z hlediska sjednocení a ovládnutí různých zemí, začalo být politicky výhodné uctívat jednoho boha, který ostatní převyšuje a zahrnuje. Tak započal přechod od polyteismu k monoteismu.

V Babylónii byl nejvyšším bohem Marduk, ve starověkém Egyptě to byl bůh Slunce Re, jenž splynul s Amonem. Byl to bůh, který byl součástí světa a života, ale zároveň ho přesahoval. Existoval před stvořeným světem a byl na něm nezá­vislý. Bohové v panteonu byli pokládáni za jeho projevy, byli od něj odvozeni a tvořili jeho součást.

Roli Amona později převzal bůh Aten/Aton (ten, jenž „stvořil zemi“). Faraon Amenhotep IV se s jeho pomocí více než 1350 př. n. l. pokusil nastolit monoteismus a víru v jediného pravého boha – Atona. Bůh se stal poprvé v historii jedním a jeho jediným prostředníkem na zemi byl král. Ostatní bohové měli být vy­mazáni z historie a zapomenuti. Velký oslavný hymnus na Atona místy i do­slovně ovlivnil znění 104. žalmu Bible.

Myšlenka monoteismu pronikla i do oblasti Blízkého východu, kde si Izraelité vytvořili vlastní formu monoteismu. Bůh Hebre­jů se jmenoval Jahve. Vzešel z řad mytologických bohů, ale byl povznesen na kvalitativně vyšší úroveň. Na rozdíl od ostatních bohů nebyl přímo spojený s přírodními živly. Byl pánem všeho a byl nade vším. Jednalo se o transcen­dentního boha ovlá­da­jícího lidský svět a vesmír svými zákony. Byl zde již před počátkem času a stvořil svět z ničeho (ex nihilo). Princip jediného tvůrce umožnil představu vesmíru existujícího v harmo­nii.

Jahve představoval zcela nový typ boha, který se vyvoleným lidem zjevoval, poučoval je a říkal jim, co mají činit. Nebyl to však bůh milosrdný, mírumilovný a tolerantní. Žádal si lidské oběti, poslušnost a kruté zacházení s lidmi věřícími v jiné bohy. Byl to bůh pomsty. Podněcoval k násilí a nesnášenlivosti. Jahve je bohem ze Starého zákona, který se z boha stal Bohem. Jedná se tedy o stejného Boha, v něhož věří židé, křesťané a muslimové dodnes, což jim ale nebrání v jeho jménu mezi sebou válčit.

V 5 století př. n. l. vznikl budhismus – náboženství bez Boha. Zdá se to jako protimluv, ale budhismus nepožaduje víru v Boha. Na jeho místě stojí transcendentní kosmický zákon, jemuž vše podléhá. Budhismus je spíše cestou za pravdou o životě než náboženstvím. Nicméně i dle něj mohou existo­vat vyšší di­mense bytí, v nichž se nacházejí bytosti na vyšší úrovni, než je ta naše. Všechny úrovně jsou kvalitativně rovnocenné, jednotné a stejně reálné a mají jemnohmotný základ.

Narození Ježíše Nazaretského přineslo opět nový pohled na Boha. Bůh se změnil z tvrdého a nelítostného Otce v Bytost plnou lásky a milosrdenství. Vypadá to, že Bůh prošel do dnešní doby jakýmsi evolučním vývojem – od primitivního vládce přírodních sil zmítaného stejnými emocemi a chtíči jako lidé k transcendentní láskyplné, vznešené Bytosti stojící nad lidmi i vesmírem.

I ve jménu křesťanského boha se prováděla spousta zvěrstev – upalování kacířů, násilné převádění na víru, křížové výpravy, inkviziční soudy, hony na čarodějnice apod. Cesta k těmto zvěrstvům se otevřela v roce 325 nikajským koncilem, kdy bylo v tehdejší křesťanské církvi přijato tzv. ortodoxní učení a všechny alternativní víry a směry byly prohlášeny za herezi. Ortodoxní církev se spojila se světskou mocí – získala moc a bohatství.

Trvalo dlouhá staletí, než si osvícenské myšlení vydobylo místo v myslích lidí. Zrodily se ideje racionalismu, humanismu, občanské svobody a rovnosti. Nastal bouřlivý rozvoj poznání a vědy. Vědecké poznání ale Boha ani jiné bohy nenalezlo – vytlačilo je za hranice pozna­tel­ného světa – do oblasti čisté víry. To je však problém, protože to umožňuje představitelům různých náboženství neochvějně kázat svoji „pravdu“ bez předkládání důkazů a manipulací ovládat své věrné věřící i získávat nové.

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung přišel s myšlenkou, že lidé kromě svého vědomí, podvědomí mají ve své psýché ukryté i kolektivní nevědomí (sdílené skupinami lidí i všemi lidmi), kde existují tzv. archetypy – opakující se vzorce vytvořené v myslích lidí a existující nezávisle na konkrétních jedincích i jejich životech. Všichni bohové dávnověku jsou tak vlastně archetypy vytvořené v myslích lidí a zpětně na ně působící.

Ateisté věří, že bohové jsou jen produktem lidské mysli. Mají asi ve velké míře pravdu, ale skutečnost může být horší – nejenže si člověk stvořil své bohy, stvořil si je k tomu, aby ho ovládali. Existuje-li kolektivní nevědomí, tito bohové nezanikají se smrti jedince, přežívají stále – pouze se mění a transformují v nové bohy. Stále si žádají své oběti i čerstvou krev. Jejich existence je totiž podmíněna emocemi, které v lidech vyvolávají. Zmizí-li bohové, objeví se noví, a pokud ne objeví se „božští“ vůdcové. Je-li opuštěno staré náboženství, objeví se nové nebo na jeho místo nastoupí ideologie.  

Kdysi dávno, gnostikové tvrdili, že v nebeské oblasti kromě Boha existuje celá řada nižších božských bytostí (tzv. eonů). Život na Zemi tak není dílem přímo nejvyššího Boha, ale těchto nižších nepříliš vědomých a někdy i zlých bytostí. Bůh ze Starého zákona byl pro ně nižším bohem Stvořitelem, jehož součástí je i zlo. Pravý Bůh je zcela dobrý a transcendentní. Ježíš byl vyslán na Zemi, aby dal lidem gnosi – poznání, které by jim umožnilo navrátit se k Boží jednotě.

Pokud existuje pravý Bůh, není součástí hry lidských božstev. Cesta k němu nespočívá ve slepé víře ale v poznání světa. Je fyzikální podstatou světa, jak ho vnímají východní nábo­ženství a mystikové. Lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, o něm podávají svědectví, jako o Bytosti, kterou nezajímá, v co člověk věří, ale jaký opravdu je. Pravý Bůh není tak slabý, aby ho věřící museli chránit před nevěřícími. Je podstatou všeho, a proto je věčný.

Jak nám ukazuje historie, náboženství a ideologie stvořené lidmi a falešnými proroky jsou mimořádně nebezpečné. Zda existuje pravý Bůh či princip – vyšší kosmický zákon, který dává naší existenci smysl, dosud nevíme, jen se to může na základě řady indicií domnívat. Víra by měla být proto založená na poznání těchto indicií.

Proč to vše říkám? Posloucháme-li projevy řady evropských politiků v čele s německou kancléř­kou, musíme si klást otázku, zda to, co říkají, mohou opravdu myslet vážně. Bohužel, mohou – mohou, pokud jsou vedeni bohy. A co chtějí bohové?