Když vidíte záběry běsnících neonacistů, většinou vás nenapadnou žádná lichotivá slova. Působí hned na první pohled hloupě a agresivně, jejich vzdělání je většinou nízké stejně jako jejich IQ a stejně jako jejich konkurenceschopnost ve společnosti. Jsou prakticky bez šance. Pseudohumanisté takto na první pohled nepůsobí, snad jen s výjimkou anarchistů, kteří sice stojí na přesně opačné straně barikády než "náckové", avšak jsou přibližně na stejné úrovni. S nacisty už svět svou krajně negativní zkušenost má, dostatečně silnou na to, aby už neopakoval stejnou chybu. Nyní však stojíme na prahu chyby další ve stylu “z extrému do extrému”.
Zdravá společnost je schopna se vypořádat s jakýmkoliv příkořím. Pravidla jsou jasně nastavená a platí pro všechny stejně. Neexistuje možnost, aby jakákoliv skupina žila dlouhodobě na úkor druhé nebo výrazně vybočovala ze společnosti svým patologickým chováním. Pokud k tomu dojde, je proti té skupině použito opatření, které takovému chování do budoucna zabrání. Tedy jinak řečeno funguje spravedlnost. Obě skupiny (tedy jak neonacisté tak pseudohumanisté) tato hesla občas hlásají, obě na oko chtějí stejný metr a spravedlnost pro všechny. Praxe je však jiná. Neonacisté ve skutečnosti usilují o utlačování menšin, pseudohumanisté naopak o zvýhodňování menšin (na úkor ostatních). Ve zdravé společnosti se stejnými pravidly a stejným metrem pro všechny nepotřebuje žádná skupina žádné speciální programy, žádné nadstandardy, žádné asistenty. Společnost s těmito prvky může existovat a být funkční, avšak už se nejedná o spravedlnost. Vezměme si ukázkový příklad. Demokracie umožňuje, mimo mnohé jiné, svobodu náboženského vyznání. Pakliže existuje takové náboženství, které potlačuje prvky demokracie (klidně třeba právě svobodu vyznání), pak je se samotnou demokracií v kolizi. Zde nastupují pseudohumanisté na scénu. Můžeme si celou věc představit jako živý organizmus. Represivní složky zde hrají roli leukocytů, patologicky se chovající menšina roli virů či parazitů a pseudohumanisté mají specifickou funkci narušení až zničení obranyschopnosti organismu– tedy viru HIV. Varovným signálem je, když libovolná skupina s patologickými projevy chování navyšuje svůj počet. Pokud sice existuje skupina s těmito prvky, ale zůstává konstantní, či se zmenšuje, lze si ji představit jako benigní nádor. Nic dobrého vám nepřinese, může působit esteticky rušivě, může mechanicky komplikovat situaci ostatním orgánům, ale organizmus nezahubí. Pokud se nádor zvětšuje, pak je to špatné a pokud začne metastázovat, pak budou následky fatální. Nyní si položme otázku, kterou zatím nechám bez odpovědi, zda v naší společnosti (české, evropské, světové) k takovýmto procesům dochází. Možná trochu zjednodušeně – bile krvinky, pokud fungují tak, jak mají,jsou pro organizmus velmi přínosné. Naproti tomu vir zůstane navždy virem a bude představovat riziko a přínosem nikdy nebude…
Všimněte si, že pseudohumanisté rádi používají kritiku většinové společnosti a to mnohdy velmi tvrdou. Tím se liší od humanistů, kteří se vůči společnosti nestaví do opozice. Přestože oblast zájmů humanistů a pseudohumanistů se může překrývat, humanista se vůči společnosti nevymezuje, neútočí na ni a neoslabuje její imunitní systém. Dalším rysem pseudohumanistů je tendence zamlčovat pravdu (neuvádět identifikační znaky, zakazovat statistiky,zakazovat provádět analýzy, které by mohly odhalit nehodící se realitu)…to všechno přispívá k narušování obranyschopnosti a logickým důsledkem takového jednání je pak krach celého systému (v našem ilustračním případě pak smrti organizmu). Toto samozřejmě postihne i samotné viry a parazity, avšak řešení tohoto problému a odvrácení tohoto stavu není scénářem, jehož autory by zmoňované skupiny mohly být. Žádný virus ani parazit zahubení svého hostitele nikdy nijak neřeší. Proto nikdy nečekejte, že nám jakýkoliv pseudohumanista předloží funkční řešení problémů společnosti. Toto prostě není a nikdy nebude jeho role. Problém je, že pokud se podíváte na posty, které mají možnost se na řešení problémů podílet, je to jeden pseudohumanista vedle druhého. Nebo jste snad někdy viděli, že by například ministr pro lidská práva byl objektivní člověk, který nikomu nenadržuje?
Většina nemocí, někdy i velmi vážných, je léčitelná, pokud se s její léčbou začne brzy. Je třeba proti pseudohumanismu bojovat. Sesadit je z křesel, kde mají šanci škodit a nenahrazovat je novými pseudohumanisty. Není jich málo, ale ještě je šance. Nikdy nevolte pseudohumanistu, i kdyby měl všechny ostatní parametry na špičkové úrovni. Pseudohumanismus je opakem nacismu stejně jako je horko opakem zimy. Obojí vás však může zabít! Ano, pseudohumanismus JE největším nebezpečím dnešní doby a naše společnost JE nemocná.
