7 pilířů pseudohumanismu - část první

Ano..7 pilířů pseudohumanismu – takto se měl článek jmenovat a o nich měl článek pojednávat...(ještě mám zadat alespoň 6 znaků, abych splnil podmínky perexu, ale méně, než kolik jich má následující věta, no to je skvělé)

Chtěl jsem se vyhnout oné definici, co to ten pseudohumanismus vlastně je, ale na základě různých diskuzí jsem dospěl k závěru, že to udělat nemohu. Spoustě lidem ten pojem vadí, a tak se ptají, co to vlastně je (ačkoliv samozřejmě ví, co je tím myšleno) a tvrdí, že nic takového neexistuje. Oficiálně opravdu neexistuje, nikdo se k ničemu takovému nehlásí a netvrdí o sobě, že je pseudohumanista. Ale taktéž zloděj o sobě netvrdí, že je zloděj a prostitutka také o sobě neprohlašuje, že je slovo na „K“. Vnímavý člověk si však tohoto jevu všimne. Čili berte následující definici spíše jako popis jevu. A jestli vám tento pojem vadí, můžete si jej pojmenovat jinak, nic to na ničem nezmění. Bohužel nakonec asi samotná definice bude delší než článek v původní verzi. Článek jsem nakonec rozdělil na dvě části, protože je příliš dlouhý a asi by se nenašlo mnoho těch, kteří by měli tu trpělivost si ho přečíst celý. 

Co je to pseudohumanismus? Čím se liší od humanismu?

Pseudohumanismus je levicová ideologie, která rozčleňuje lidskou společnost na dva typy lidí – utlačovatele a utlačovaného. Utlačovatel je vždy špatný, utlačovaný naopak nikdy nenese žádnou vinu, fakta v tomto případě nehrají žádnou roli. Typickým představitelem utlačovatele je bílý heterosexuální muž. Utlačovatel je nositelem různých druhů viny (historická, kolektivní,...), jež se naopak nesmí nikdy a za žádných okolností použít směrem k utlačovanému, což je vysoce amorální. Jedince, který se o to přesto pokusí, čeká dehonestace (viz bod 5). Toto pokrytectví pseudohumanismus odlišuje od klasického humanismu. Dalším významným rozdílem je, že humanista jedná vždy ve prospěch někoho a nikdy ne na úkor (s výjimkou sebe sama). Pseudohumanista se naopak silně snaží ovlivňovat své okolí, které je ve jménu utlačovaného schopen i obětovat(obrazně i doslovně) a vnucovat mu pocity morální povinnosti či viny (to, co má být dobrovolné, je najednou povinné). Co se stane, pokud jedinec patří do tzv. chráněné skupiny (utlačovaní), ale hlásá opak toho, co pseudohumanistická ideologie (dá utlačovateli alespoň částečně za pravdu)? Co když třeba takový Rom hlásá myšlenku, že Romové si za svou neutěšenou sociální situaci mohou sami? Žádné dilema pochopitelně nevznikne. Přednost má samozřejmě ideologie, takový jedinec, ač sám by jinak patřil mezi chráněné, je zavrhnut (černá ovce). Platí to samozřejmě i naopak, původní utlačovatel může být „povýšen“, pokud hlásá, že například bohatství a prosperita západních zemí stojí na vykořisťování kolonií a utrpení menšin. Lidé, kteří se v minulosti postavili bílému utlačovateli, jsou velebeni i přesto, že jinak byli rasisty, xenofoby či gangstery (MahátmaGándhí, Černí panteři,...). Možná trochu překvapivě pseudohumanisté zatím nenašli odvahu dehonestovat velikány dějin, jejichž odkaz ještě nevyhasl, avšak z dnešního moderního pohledu se již jedná o xenofoby či rasisty (Winston Churchill, Mustafa Kemal Ataturk,...), takže si zatím troufli pouze na jižanské „otrokáře". Pseudohumanisté většinou (vetšinou neznamená vždy) nevytváří hodnoty a sdružují se v neziskovkách. Tento způsob života způsobuje jejich odtržení od tržních principů, kdy pseudohumanista má dojem, že peníze se nějak generují „samy“ a princip trhu je možno podřídit ideologii. Toto prosazuje i nejvyšší vrstva pseudohumanistů z řad celebrit (showbyznys je kapitolou samou o sobě) i vrcholných podnikatelů, kteří již díky silné pozici na trhu nemusí čelit konkurenčnímu boji (burzovní spekulanti, majoritní vlastníci top firem,...) a mohou si dovolit utrácet neefektivně. Pseudohumanismus totiž výrazně snižuje konkurenceschopnost. Typickým představitelem této vrstvy je George Soros. Ačkoli pseudohumanisté sami velmi aktivně používají různé nálepky (nácek, xenofob, kremlobot, rasista,...) podobným principům z druhé strany se velmi brání a na nálepky (sluníčkář, vítač, kavárník, pseudohumanista,...) reagují velmi podrážděně. Použitím těchto nálepek se v jejich očích vyřadíte ze slušné společnosti a jakékoliv případné argumenty jsou již považovány za neplatné (což slouží i jako argumentační berlička k útěku před odpovědí – nazval jsi mě vítačem? Pak si nemáme co říct, podstata sporu už není důležitá, nemusím ti odpovídat). Naopak použití výše zmíněných nálepek z jejich strany je naprosto korektní (no a co, že já jsem tě nazval náckem, pro mě jseš prostě nácek). Pseudohumanista nenávidí státní hranice, které je do budoucna třeba postupně rušit, ještě větší nenávisti se těší pojem „národ“.Tento pojem by měl být do budoucna rovněž zrušen, jeho podstata je údajně již dnes přežitkem. Společnost má být tvořena jednotlivci, nad kterými už existuje jedna jediná vrstva – lidstvo jako celek, hlavně žádný národ. Nejvíce nenáviděným „národem“jsou pro pseudohumanisty jednoznačně Rusové (největší utlačovatel současnosti je Vladimir Vladimirovič Putin) následovaní vlastním národem (pro slovenského pseudohumanistu Slováci, pro českého Češi,...). Cizinec má pro pseudohumanistu vždy přednost, místní zvyky musejí být postupně eliminovány (rušení vepřového, umazávání křížů,...), jsou-li cizinci na obtíž (nejedná se tedy o multikulturalismus v pravém slova smyslu, pestrost se vytrácí, s přibývajícím časem převládá uniformita). Oikofobie je pro pseudohumanistu typickým syndromem. Největším nepřítelem pseudohumanismu je pravicový extremismus. Slovo pravicový je v tomto kontextu velmi diskutabilní, neboť se pod tímto pojmem často skrývá národní socialismus, který s pravicovostí nijak nesouvisí, ale považujme tento pojem za zaběhnutý, jakkoliv je nepřesný. Navzdory tomu, že pravicoví extrémisté poslední desetiletí nezpůsobují větších problémů a v počtu obětí se například muslimským radikálům ani nepřibližují, jsou právě oni považování za největší nebezpečí, muslimové naopak vychází s prakticky čistým štítem (více v bodě 2). Levicový extrémismus bývá tolerován, případně bagatelizován. Z principu však pseudohumanistické ideologii vadí i pravicová politika ve svém původním významu. Zákony trhu jsou silně modifikovány a potlačovány (dotace, snaha o aplikaci kvót,...). Rasově smíšený tým má pro pseudohumanistu vyšší hodnotu než homogenní tým složený z odborníků. Pseudohumanisté bývají velice často ekologicky zaměření. Ačkoliv upozorňují na různá marginální ekologická nebezpečí, rostoucí populace Afriky je paradoxně nechává zcela klidnými. Politicky nekorektní pravda musí být odmítnuta a nikdy nesmí být za pravdu uznána.

Konec první části, pokračování příště... 

A ještě jedna věc. Rozhodl jsem se, že tentokrát nepovolím u článku diskuzi. Proč? Protože se bojím reakcí? Nikoliv. Nedávno jsem viděl na YouTube velmi absurdní video „Eurodame, help“ z dílny pseudohumanistů (na konci videa máte možnost vidět, kdo za ním stojí). Chtěl jsem napsat svůj názor, bohužel diskuze nepovolena (diskuze je povolena až u následných kopií, parodií ale nikoliv u originálního videa původních tvůrců), pak jsem chtěl okomentovat video, kde se Piers Morgan a Susanna Ried ostře a velmi neférově pustili do Tommyho Robinsona a hádejte co...ano, diskuze nepovolena. Ano, toto je pro pseudohumanisty typické...nepřipustit diskuzi, je-li to možné. „Vy si vyslechněte můj názor, ale mě nezajímá váš.Protože můj názor je vyšší princip, váš je ten podřadný, xenofobní, který v moderní společnosti nemá místo.“ Rozhodl jsem se stejnou mincí oplácet a nepovolit diskuzi. Tímto se omlouvám slušným diskutérům. :-) Ale udělám to jen v rámci tohoto (dvoj)článku. Nemám cenzuru rád.