Říká se jaký pán, takový krám. A to platilo i u Dvěstědvacítky. Když přijel jako úplný nováček do firmy, obhlíželo si jej spousta řidičů. Dva z nich na něj vesele zamrkali a on jim ochotně zablikal na oplátku.
„Ty budeš náš,“ vykřikli oba a představili se. „Já jsem Jaroušek, Starý Rarach a vládce všech moří,“ pravil starší z nich. „A já jsem Jura, Mladý Rarach a ty budeš náš autobus Rarášek.“ „Tak jo,“ odpověděl zvesela autobus. Dali se tedy dohromady.
Za chvíli byl Dvěstědvacítka vyzdoben spoustou plyšových čertů, hokejovými dresy dvou týmů, na schodech měl nápis Rarášek a pod světly měl červené diody, které mu v noci dávaly podle jeho názoru ten správný čertovský vzhled. A chování bylo občas také čertovské. Jakmile měli z řidiči možnost udělat si z někoho legraci, rozhodně neváhali.
Zmatený stevardkovský nováček byl pro ně snadnou obětí. „Dobrý den, vážení cestující.“ hlásila jedna nová stevardka, „...jmenuji se Jana a spolu s panem řidičem, jé, jak se vlastně jmenujete,“ rozpomněla se celá vytřeštěná, přikrývaje rukou mikrofon. „Vládce všech moří,“ zahučel Jaroušek. „A já jsem autobus Rarášek,“ pravil nevinně Dvěstědvacítka. „Spolu s panem řidičem Vládcem všech moří a autobusem Raráškem vás budu provázet...“ Když dohlásila, Jaroušek i Rarášek vyprskli smíchy. Samozřejmě, že pak dostávali za takovéto kousky vynadáno od pana Dispečera, ale s nimi to ani nehnulo.
Po čase začal zlobit i cestující. To se naučil od Jury. Když stevardka zahlásila, že se blíží do cílové stanice a poprosila, aby cestující zůstali sedět na sedačkách připoutáni, dokud autobus nezastaví u nástupiště, bylo pravidlem, že se někdo zdvihl a začal si v lepším případě vyndávat věci z horního boxu a v horším případě šel na záchod. Jura buď zastavil, a řekl, že se nehne, dokud si nesednou. Nebo začal autobusem cukat, že se raději posadili sami od sebe. A když někdo hudroval, tak jej poučil, jak snadno může skončit v čelním skle, kdyby prudce zabrzdil. Raráškovi se to velmi líbilo a tak Juru začal napodobovat. Jakmile se někdo postavil v době, kdy byli všichni stevardkou požádáni, aby seděli připoutáni (ať při příjezdu do cíle nebo na objížďce), tak sebou rád začal házet a to někdy dost prudce. Jura i Jaroušek se skvěle bavili, byť jej občas napomenuli, aby byl mírnější. Ale spíš podporovali drobné Raráškovy skopičiny.
Ovšem s jídlem roste chuť. Po čase začal autobus zlobit i řidiče. Nejprve jen brigádníky, kteří o víkendu nebo v době dovolených střídali Jarouška a Juru. Když doplňovali vodu do stěračů nebo zásobníku na kávovar, z legrace po nich pořádně šplouchl. Stevardkám vypínal a zapínal kávovar, aby si myslely, že je porouchaný a když to přišli řidiči zkontrolovat, tak toho nechal a stevardky pak vypadaly, že neumí zacházet s kávovarem. Ovšem po čase to všem došlo, že takto zlobí Rarášek, zvlášť, když to občas nevydržel a rozřehtal se, když stevardka stála u kávovaru a byla celá zmatená. Brigádníci se docela zlobili, že z nich dělá autobus blázny a stěžovali si panu Dispečerovi. „Jaký pán, takový krám,“ povzdechl si pan Dispečer. Nicméně Raráškovi i Jarouškovi a Jurovi domlouval, aby se trochu mírnili, aby se jim ty všechny lumpárny jednou nevymstily. Leč marně.
Po čase ale začal Rarášek zlobit i své hlavní řidiče. Například sebou cuknul ve chvíli, když po vytření podlahy,vynášeli řidiči kýbl se špinavou vodou, takže vodu vylili. To už se začali zlobit i ti dva. Nakonec si stěžovali panu Dispečerovi, ale ten jim pravil, jak si autobus vychovali, takový ho mají. Jestli tedy chtějí, aby se Dvěstědvacítka zklidnila, musí se zklidnit také oni dva. Jura s Jarouškem uznali, že na tom něco je a zmírnili své vtípky.
Jenže Dvěstědvacítka měl jiný názor. Jednou jel večer Jaroušek večer tankovat, ale netušil, že si Dvěstědvacítka tajně přepustila naftu ze zadní nádrže do přední. Autobus schválně zmátl kontrolky. A když na pumpě Jaroušek otevřel přední nádrž a chtěl tam strčit pistoli, šplíchla po něm nafta a měl od toho zničenou bundu.
To byl už Jaroušek i následně Jura rozzlobení na nejvyšší míru. Raráškovi vynadali co se do něj vešlo a rozhodli se, že musí autobus přísně potrestat. „Budeš dělat střídací autobus a my si vezmeme jiný autobus, který bude mít sice smysl pro humor, ale nepřekročí to únosnou mez, zvláště když mu řekneme, že už to přehání.“ Tu začal Rarášek prosit a slibovat, že to tak nemyslel, že chtěl jen trochu legrace a že se napraví. „Uvidíme,“ pravili oba.
Další den zůstal Dvěstědvacítka na parkovišti a místo něj vyjel jiný autobus. Vedle něj stál Osmdesátka, který vyrážel na cesty až později. Rarášek se jej začal vyptávat, jaké to je být střídacím autobusem. Však si to Osmdesátka nedávno zažil. „Hrozný,“ pravil upřímně Osmdesátka. „nikdo se o tebe pořádně nestará. Pouze ti doplní vodu a naftu a nějaké drobné nejnutnější opravy a maximálně ti lehce setřou podlahu, aby na ni nebyly fleky. Ale jinak tě nikdo neumývá zvenčí ani zevnitř, nějaké škrábance ti nikdo nepřelakuje a ani to kolikrát nenahlásí. A nikdy nevíš s jakým řidičem pojedeš. Někteří jsou fajn, ale někteří jsou hrozní, jsou na tebe hrubí. Nemáš to komu říct, aby zjednal nějakou nápravu. Važ si toho, že máš dva stabilní řidiče, kteří se o tebe starají.“
Jenže nakonec Rarášek musel dělat chvíli střídací autobus. Narazil většinou na hodné řidiče, kteří jej sice neopečovávali jako Jura s Jarouškem, ale nikdo s ním vysloveně nezacházel hrubě.
Po necelém měsíci si ho Raraši vzali zpátky. Autobus měl radost, že si zase užijí legraci. Byl sice důrazně varován panem Dispečerem, aby nedělal žádné lumpárny a stejně tak řidiči. Ale když se někdo s hrdostí nazývá rarachem či raráškem, tak bude růžky vystrkovat a zkoušet, co všechno mu projde neustále.
A tak Raraši si zase dělali z lidí legraci a Rarášek se postupně přidával. Nejprve jen tak lehce cukal, když někdo stál i přes výzvu, že má zůstat sedět, pak si dělal legraci z ostatních řidičů a stevardek a stevardů a nakonec začal zlobit i Juru a Jarouška. Vymýšlel si závady, šplouchal po nich vodu z různých částí autobusu. Když začal i tu a tam cákat i chladící chemickou kapalinu, tak už se Jura dost zlobil a začal mu hrozit, že půjde zase dělat střídací autobus, ale tentokrát už nadobro. Pak mu i hrozil Jaroušek. Tak se Dvěstědvacítka na pár dní zklidnil.
Ovšem pak jel s Jurou po dálnici a cítil, kterak se mu něco přepálilo na drátech od kontrolek na palubní desce. Nic o tom neřekl a rozhodl se, že si z Jury udělá legraci. Začal hlásit zkrz kontrolku, že nemá vodu v chladiči. Jura tedy zastavil a šel vodu do chladiče dolít. Jenže voda tam byla a byla prakticky vařící. Takže když otevřel nádrž, tak mu na ruku vychrstla vařící voda a celou mu ji opařila. Jura křičel bolestí, stevardka mu hned dávala na ruku obklad a volala záchranou službu. Rarášek se zprvu smál, ale když mu došlo, že řidiče to opravdu bolí, tak tam stál celý vyděšený. Neb toto opravdu nechtěl. Tak snad ho to brzy přejde a nebude se moc zlobit.
Jenže v nemocnici řekli, že léčba opařené ruky bude trvat hodně dlouho a bude náročná a bolestivá a Jura si ponese dlouhodobé následky. A to bylo na Jarouška i na pana Dispečera moc. Přišli za Raráškem celí rozzlobení a pustili se do něj: „Toto bylo Dvěstědvacítko naposledy! Varovali jsme tě několikrát abys zbrzdil ve svých legráckách, ale tys neposlechl. A skončilo to tak, že Jura bude hodně dlouho nemocný a ponese si následky. Dál to už nejde! Budeš střídací autobus a místo tebe půjde k Jurovi a Jarouškovi Dvěstapadesátšestka!“ Tu začal Rarášek prosit a slibovat. On hlavně nechtěl od Rarachů, vždyť si užili tolik zábavy a jako střídací bus si ji tolik neužije. Ale ani Jaroušek ani pan Dispečer se nenechali obměkčit. Ani Jura, když se po několika měsících vrátil do práce.
Dvěstědvacítka tak šel z ruky do ruky, nikdo ho neopečovával, nikdo se nestaral, zda je s ním dobře zaházeno při jízdě. Každý na něm udělal to nejnutnější a konec. Párkrát jel i s Rarachy, ale ani ti už se o něj nestarali jako dříve. A tak jezdí bez pána neupravený, mnohdy i špinavý a doufá, že přijde někdo, kdo nebude znát jeho minulost a ujme se ho.
