Žlutá pohádka - Nepozorný Padesátka

Nejen z Brna jezdily autobusy. Jezdily také z Liberce, Českého Krumlova nebo třeba z Plzně. Odtud také startoval Padesátka.

 Byl to pěkný autobus se silným motorem a dlouhou výdrží. Pan Dispečer jej zatím nechal jezdit linku Plzeň - Praha, s tím, že když se osvědčí, bude jezdit i delší trasy. Jezdili s ním řidiči Pepa a Ivan a stevardka Lucka. Nemohli si jej vynachválit. „Z Plzně do Prahy to je krátká trasa. A když se zdržíte v koloně aut, dost špatně zpoždění doženete. Ale Padesátka dokáže stáhnout i velká zpoždění a to nejen jednou, ale třeba i šestkrát za sebou!“ chválil jej Pepa. „I když má za sebou velmi náročný den, tak večer ochotně jede tankovat, jede pro doplnění vody, nereptá, když jedeme vypustit nečistoty,“ oceňoval Ivan. „Jede plynule, dává pozor, zda někde není potencionální nebezpečí, krásně se mi roznáší,“ usmívala se Lucka. Tyto chvály slýchával Padesátka neustále. A když párkrát zaskočil třeba na lince Praha – Český Krumlov nebo zajel z Prahy do Brna, posádky si jej také nemohly vynachválit.

Ovšem po čase mu veškerá chvála začala mírně stoupat do hlavy. Ne, že by se přestal jakkoli snažit. I nadále plnil vzorně svoje povinnosti, dělal co mohl pro včasný dojezd. Jen nebýval tak pozorný na cestu. Mnohokrát jej řidiči přistihli, že se po cestě dívá po ostatních dopravních prostředcích (sličné tramvaje jej velmi zajímaly), nebo se jen zamyslel. Napomínali jej za to. „A však jsi tu přece ty, Ivane, abys dával pozor na cestu,“ odbýval to autobus. „Ano, ale já potřebuji, aby ses soustředil i ty, abych se všemu dokázal zavčas vyhnout. Když jsi roztěkaný, tak reaguješ o hodně pomaleji.“

            „Málem jsme se s tím autem srazili, protože jsi zřejmě dřímal,“ zlobil se Pepa. „Nedřímal, jen jsem na chvíli ztlumil světla aaa utlumil motor,“ bránil se překotně Padesátka. „Tady někdo lže,“ zavrčela Lucka, „a já to nejsem. A Pepa už vůbec ne.“ „Však se nic nestalo.“ Tobě nějak narostlo sebevědomí, Padesátko. Začínáš si být příliš jistý sám sebou. Aby se ti to nevymstilo.“ Propánakrále, honilo se autobusu hlavou, ti se navyvádí, kvůli chvilce nepozornosti. Vždyť já vím dobře, co dělám.       

            A tak to šlo dál. Padesátka čím dál víc nedával pozor a na jakékoli výtky reagoval popudlivě. Doneslo se to i k panu Dispečerovi. „Padesátko!“ upozorňoval jej pan Dispečer, „jestli kvůli tobě Pepa či Ivan nabourají a ty budeš moc rozbitý, tak se nebudeme namáhat s tvou opravou, ale rovnou poputuješ do šrotu!“ To autobus trochu polekalo, takže se na chvíli polepšil.

            Jenže pýcha se špatně léčí. Jel takto Ivan s Luckou do Prahy a jeli po objízdné trase. A Padesátka chvíli předtím viděl hezkou lokomotivu, která mu přátelsky zahoukala v odpověď na jeho zatroubení. Podle všeho mířila do Prahy. A tak hleděl do každé kaluže, do každé výlohy, zda má dostatečně lesklá okna a patřičně žlutý lak. Přijeli do křižovatky, Padesátka koutkem světla zaznamenal, že jsou na hlavní a tak se místo před sebe díval do výlohy po pravé straně a také se neobtěžoval před křižovatkou zpomalit. A najednou bum! Ivan prudce dupl na brzdy, protože z levé strany do křižovatky vjelo nákladní auto. Jenže zezadu do nich narazilo druhé auto, které nestačilo zabrzdit.  Nebyl to silný náraz. Jenže dopředu za posádkou šla zrovna paní. A vletěla přímo do čelního skla.

            Lucka s Ivan ihned volali sanitku i policii. Jakmile se vše vyšetřilo a paní odvezli do nemocnice, pustil se Ivan do autobusu: „Tys jel rychle a navíc jsi nedával pozor.  A takhle to dopadlo!“ „Vždyť to auto za námi mělo dodržovat bezpečnostní vzdálenost. A ta paní měla sedět připoutaná, Lucka to přece hlásila,“ mračil se Padesátka. „To je sice pravda. Ale, jak vidíš, auta a lidi dělají chyby, ale když pojedeme tak jak máme, tak ty chyby budou mít menší následky!“ Autobus byl celý napučený, protože on za to přece nemohl.

            Dozvěděl se to i pan Dispečer. A také se zlobil na Padesátku. „Padesátko! Policisté sice uznali, že na vině byl ten náklaďák a auto za vámi a ano, paní neměla co chodit po autobusu, ale ty máš dávat spolu s řidiči pozor na cestu a ne na svůj vzhled! Máš spolupracovat s řidiči. A nemrač se tak, je to pravda! Asi potřebuješ změnu. Půjdeš teď na pár týdnů na linku z Prahy do Liberce. Tam potřebují taky autobus jako ty a třeba ti jiné prostředí pomůže, abys o sobě popřemýšlel.“ Autobus se bránil, ale nebylo mu to nic platné.

            Linka do Liberce byla podobná té do Plzni. Také krátká, kde se projevilo každé zpoždění. Padesátka opět ukazoval, jak umí být rychlý a neúnavný. Řidiči zde byli rázní a jakmile jej přistihli, že lelkuje, vyplísnili Padesátku, co se do něj vešlo. Ale také uměli ocenit jeho dobré vlastnosti. Celkově z něj byli nadšení. A když měl autobus zrovna přestávku a tak přemýšlel o tom, co se stalo.

            Uznával, že poslední dobou byl opravdu málo soustředěný. A že kdyby dával pozor, tak by možná k té kolizi s jiným autem nedošlo a stejně tak by se možná ta cestující nezranila. Na druhou stranu, to celé primárně nebyla jeho vina, tak co mu to furt vyčítají. On jen mohl zmírnit následky! Každopádně dával na objížďkách více pozor na cestu před křižovatkami zpomaloval.

             Ale po nějaké době začal být Padesátka opět přesvědčený, že všechno ví nejlíp a všechno dokáže první zadní nápravou. Jezdil rychle a to po jakékoli trase za jakéhokoli počasí. Marně byl napomínán, že na Liberecku jsou jiné podmínky pro ježdění (kvůli drsnějšímu počasí), leč marně.

            Začala zima a s ní mráz a chumelenice, které byly daleko horší než v Plzni. A jednou na dálnici při silné sněhové vánici dostal smyk a jak byl rozjetý, tak naboural několik aut. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale pan Dispečer byl příšerně rozzlobený. „Ještě nevím, co s tebou, zda tě vůbec dám opravit, nebo tě pošlu do šrotu, nebo tě prodám někomu, kdo kupuje vysloužilé autobusy.“ Padesátka prosil, sliboval. Pan Dispečer jej však bez opravy nechal stát v Praze na odstavném parkovišti.

            Takto stál více jak dva měsíce. Ostatní autobusy kolem něj odjížděly a přijížděly a on tam potupně stál s rozbitým bokem a bez práce. To bylo horší, než kdyby byl střídacím autobusem.

Nakonec jej přece jen převezli do dílny a opravili. Tam za ním přišel i pan Dispečer. „Teď nám onemocněla spousta autobusů a my tě potřebujeme. Ale jestli jen jednou nabouráš kvůli své nepozornosti, nebo uslyším, že neposloucháš, tak půjdeš do šrotu. Protože my potřebujeme autobusy, na které se můžeme spolehnout, že nikoho neohrozí.“

A Padesátka jel s cestujícími do Brna a umiňoval si, že bude dávat pozor. Dojel do Brna a tam pobíhali zrovna Ivan, Pepa a Lucka s tím, že se jim porouchal autobus, kterým měli jet do Itálie. Volali panu Dispečerovi: „Ano ano, slyším?“ ozvalo se do telefonu. „Ach, pane Dispečer, rozbil se nám autobus, vůbec nechce startovat a my máme jet za hodinu do Itálie. Ale je tu Padesátka, ten to určitě zvládne.“ „Sotva se vrátí z trestu, tak pojede jako vy za odměnu do Itálie. No, nic jiného se asi v tuto chvíli nedá dělat. Má velké štěstí!“

Padesátka byl spokojený, že jede s Pepou, Ivanem a Luckou a oni také. Tuto cestu měli skutečně jako odměnu za dobrou práci. On jim vyprávěl, jak se mu vedlo po dobu, po kterou se neviděli.

            I cestou zpátky si měli co povídat, ale Ivan pozdě v noci prohlásil, že si musí taky trochu odpočinout a šel se natáhnout. Lucka měla vyblokované dvě sedačky v první řadě a tak si tam sedla, že si zdřímne, než dojedou do zastávky. A i s Pepou po čase uvázl hovor, tak se Padesátka ponořil do svých myšlenek. Po nějaké době Lucka slezla s tím, že se blíží do zastávky a bude muset hlásit. Autobus pohroužený do svých myšlenek to jen matně zaregistroval. A tu se z pravé strany vyřítil kamion. Pepa se snažil rychle strhnout volant, ale Padesátka, jak byl zamyšlený, tak zareagoval pomalu a kamion do něj z boku pořádně narazil.

            Padesátka se probral celý otřesený. Bok jej hrozně moc bolel a také jej bolel přední podvozek. „Padesátko!“ vykřikl Pepa, „Tys zase nedával pozor! Havarovali jsme a Lucka je teď v hrozném stavu.“ Lucka skutečně ležela na zemi a sténala. „Musí co nejrychleji k lékaři, nebo to dopadne špatně. a než sem přijede sanitka, může být už pozdě,“ pravil zděšeně Ivan, kterého náraz probudil. „A to tedy ne,“ prohlásil rozhodně Padesátka. „Lucka bude v pořádku, zavezu ji do nemocnice já“ a rozjel se.

            Každé otočení kol pro něj bylo bolestivé, stejně tak i bok jej pálil čím dál víc. Vysypalo se mu boční sklo, měl popraskané čelní sklo, upadl mu přední nárazník, pravé světlo svítilo z posledních sil, cítil, jak se mu postupně rozlamuje přední náprava. Ale rozhodl se, že Lucku dopraví rychle k lékaři i kdyby se měl rozpadnout na kousíčky. Když se blížili k městečku Padova, tak mu praskly přední pneumatiky a jel po ráfku. Už nedokázal ani jet rovně a několikrát narazil hlavně zadní částí do svodidel a cítil, jak se mu vylévá chladící kapalina. Motor se přehříval. Autobus už skoro ani neviděl na cestu, když byli konečně u nemocnice. Ještě vystoupili cestující a řidiči a pak už o sobě Padesátka nevěděl. Jen matně vnímal, jak jej zapojují k odtahovému vozidlu a jak jede zavlečen pomalu po silnici do dílen.

Tam matně vnímal, jak opraváři říkají panu Dispečerovi, co všechno je rozbité. Po dlouhé době se probral k plnému vědomí. Před ním stál pan Dispečer i s Pepou a Ivanem. „Padesátko, máme pro tebe špatnou zprávu,“ začal Ivan. „Lucka je na tom zle?“ vykřikl zděšeně autobus pln strachu, že veškerá jeho snaha přišla vniveč. „Ne, Lucka bude v pořádku,“ ubezpečil jej Pepa, „potrvá to ještě hodně dlouho, než se úplně uzdraví a asi bude mít i nějaké menší trvalé následky, ale celkově bude v pořádku.“ „Tak to jsem rád, a jestli se jedná o mě, vím, že to byla částečně moje vina. Zamyslel jsem se. Nedbal jsem vašeho napomínání, myslel jsem si, že vše zvládnu. No a doplatil jsem na to. Hádám, že jsem nenapravitelně poškozený.“ Pan Dispečer pokýval hlavou. „Na druhou stranu to nebyla jen tvoje vina a navíc jsi se takto poškodil především cestou do nemocnice s Luckou.“ „A co se mnou bude, půjdu do šrotu?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou pan Dispečer, „shodli jsme se s tvými řidiči, že by to byla škoda. Přes všechny problémy jsi byl dobrý autobus a navíc hlavně díky tobě bude Lucka v pořádku. Můžeš být užitečný jinak. Použijeme maximum z tebe pro ostatní autobusy.“ Padesátka spokojeně zhasl světla.

            Za pár dní dali do Stodvacetšestky novou sedačku, protože ta původní byla roztrhaná. „Ty nejsi nová sedačka, odkud jsi?“ Ptaly se ostatní sedačky. „Já jsem z Padesátky.“ „Z té Padesátky, co zachránila stevardku? Páni! To je úžasný!“ vykřikovaly nadšeně ostatní sedačky.

            Pak potřeboval jiný autobus nutně zrcátko a když se dozvěděl, že zrcátko je z Padesátky, byl nadšením bez sebe jako Stodvacetšestka.

Takto  Padesátka přetrval nejen ve vzpomínkách, ale i jako součást jiných autobusů.