Žlutá pohádka - Dvěstěsedmnáctka bojuje proti nepořádníkům

Byly autobusy a posádky,  které dbaly na úklid a čistotu více než ostatní. A tak je velmi hnětlo, když po sobě cestující zanechali nepořádek. 

Považovali to za neúctu ke své práci. Velmi citliví na to byli řidiči Zbyněk, Jirka a stevardka Míša s autobusem Dvěstěsedmnáctkou. Každý den čistili sedačky, luxovali koberec, kompletně umývali okna. A často po jedné jediné cestě vypadal autobus, jako kdyby jej dlouho nikdo neuklízel. I Dvěstěsedmnáctku to štvalo. I on se snažil vyhýbat se blátu a jinému nepořádku na silnicích. Měl rád čistotu a také mu vadilo, když se všichni snažili a pak jim cestující jejich snažení znehodnotili.

            Jednou Míša uklízela a při úklidu jedné sedačky vytáhla ze síťky papírky od bonbonů, mezi sedačkami našla ohryzek od jablka a pod sedačkou plechovky se zbytkem limonády. „To je už po několikáté od jedněch a těch samých cestujících. A můžu se jich tisíckrát ptát, zda nemají něco k vyhození. Pokaždé mi odpoví, že ne a pokaždé po nich zůstane svinčík. To mi snad dělají schválně. Protože já tam nikdy nic nevidím, když procházím uličkou.“ Pár dní později se situace opakovala, ale s jinou skupinkou cestujících. A kdyby jen nepořádek, někdy se klienti chovali, jak kdyby nebyli v autobuse, ale na cvičišti. Když už to bylo po několikáté, naštval se Dvěstěsedmnáctka a začal přemýšlet, co s tím udělá.

            Přišla skupinka mladých mužů. Rozveseleně zdravili stevardku a už běželi na místo, kde vytáhli různá jídla z fast foodu, že to bylo cítit po celém autobuse. A když vše snědli a vypili, tak některé obaly dali za síťku, některé za tácek na kelímky a některé hodili pod sedačku. Míša jim alespoň sebrala kelímky, ale dál jí suverénně tvrdili, že nic na vyhození nemají.

            Přijeli do cíle a chtěli se zvednout, ale nešlo to. „Co se děje,“ ptali se celí zmatení. „Dějí se papírky na zemi, krabičky od sendvičů za tácky,“ ozval se Dvěstěsedmnáctka. „Pár papírků a krabiček,“ vztekali se. „Jestliže jich je jen pár, tak vám určitě nebude dělat problém je zvednout a odnést ven a tam strčit do koše.“ Co měli dělat. Nechtěli tam sedět až do noci, navíc spěchali na další autobus. Tak vše posbírali a šli. Ovšem jednomu, který neměl žádný nepořádek v rukách, to nedalo a při výstupu se chytil za madlo nad schody a chtěl se zhoupnout a skočit rovnou na chodník. Jenže ruce se ne a ne odlepit od madla div, že se při zhoupnutí zpět nepraštil do paty. Dal nohy na schody a ruce se rázem odlepily. Tak se znovu zhoupl na madle, ale opět mu ruce zůstaly jako přilepené. „To tě mám trknout,“ zeptal se Dvěstěsedmnáctka zvědavě. „Proč trknout?“ „Napověděl jsem ti že když dáš nohy pevně na schody, tak tě pustím. A jak se říká: chytrému napověz a hloupého trkni. Jen běž hezky po schodech jako ostatní cestující.“ Mladík celý rozmrzelý, že nemůže machrovat šel poslušně po schodech.

            Několik dní později si Míša povzdechla Zbyňovi, že jí tam nastoupila jedna maminka a tatínek a dvě předškolní děti. A že s nimi jezdí často a je pod nimi vždy „nasněženo“ od rohlíků. Ach jo, to se zase o přestávce nezastaví. Vyjeli a děti spokojeně popíjely čokoládu a k tomu v puse žmoulaly rohlíky od maminky. Tatínek silně žvýkal, až měla Míša strach, že mu spodní čelist vyklouzne z pantů. A za chvíli pod nimi na podlaze i na sedačkách byla spousta drobečků. „Brzy budeme vystupovat, tak si sbalte věci, děti ať můžeme jít. O úklidu drobečků nic neřekla. Chystá se vstát aby pomohla dětem s oblékáním, když tu se na ni snese kupa drobečků. „Vždyť jsem celá od rohlíku,“ zlobí se. „To cestující, kteří přijdou po vás, budou taky,“ odvětí Dvěstěsedmnáctka. „A i kdyby sem nikdo po vás nepřišel, není vám to blbé, nechat po sobě takový svinčík?“ „Tak jsou to malé děti, ještě neumí jíst, aniž by příliš nadrobily.“ „To jistě, ale jak to řešíte doma, abyste nemusela po každém jídle zametat a prát ubrus?“ „Dávám pod ně prostírání.“ „Tak je můžete dát i tady, abyste zbytečně nepřidělávali práci posádce a ta se mohla věnovat jiným věcem.“ Maminka přikývla.

            Ovšem tatínek jakoby neslyšel nic a žvýkačkou slepil časopis Žlutý a průvodce žlutým servisem. A byl spokojen, že se jí tak rychle a efektivně zbavil. Míša sice přemýšlela, kam ji dal, doufaje, že není přilepená na sedačce, ale prohlížet ho nemohla. Když dorazili do cíle, chtěl odepnout pás a vstát. Ale nešlo to.    

            „Kdo mě to tu drží,“ vztekal se. „Já jsem tě přilepil, stejně jako tys přilepil tu žvýkačku,“odvětil Dvěstěsedmnáctka. „Ale já sem nepatřím, já nejsem řidič ani stevard!“ „Ta žvýkačka taky nepatří mezi časopis a Průvodce, není to vybavení autobusu.“ Pán neochotně odlepil žvýkačku. Ovšem, když jej autobus pustil, tak si mumlal, že si bude stěžovat.

            Pár dní na to se Míša i Zbyňa dozvěděli, že prý nechtěli nějakého pána pustit z autobusu, dokud nebude síťka s Průvodcem a Žlutým v pořádku. Kroutili nad tím hlavou. Naštěstí měli oba dva výbornou pověst, takže stížnost pan Dispečer nebral příliš vážně. Ale probírali to spolu v autobuse. Dvěstěsedmnáctka to slyšel, a velmi se rozzlobil. A v duchu slíbil cestujícímu pomstu, jakmile se k němu přiblíží. Dočkal se za měsíc.

            Pán se dostavil k autobusu a Míša i Jirka, se kterým tentokrát jela, jej pozdravili. Pán neodpověděl, jen s povzdechem ukázal jízdenku. V tu chvíli si Dvěstěsedmnáctka hlasitě odfoukl, až pán nadskočil. „To vás také zdravím, stejně jako jste vy pozdravil pana řidiče a slečnu stevardku!“ „Dobrý den,“ zavrčel pán a nastoupil. „Dvěstěsedmnáctko,“ otočili se na autobus káravě Jirka a Míša. „Jen nechte,“ odvětil, „dostane lekci a vy mi, prosím, nic neříkejte.“

            Míša se tedy po odbavení pustila do obsluhy cestujících. A pán si objednal krom horkého nápoje také  gumové medvídky a kofolu. Otevřený sáček s medvídky měl na tácku a jak to na dálnici drncalo, tak mu tu a tam nějaký vypadl. I kofolu se mu podařilo trochu vycmrndat. jakmile vypil horký nápoj, zmačkl kelímek a dal jej za síťku. Když Míša procházela s pytlem na odpadky a ptala se, zda nemá něco k vychození, jen mlčky zavrtěl hlavou. Vzápětí mu kelímek vystřeli ze síťky do obličeje. „Vy že nemáte nic k vyhození? A ten zmuchlaný kelímek si ponesete domů na ozdobu bytu.“ zeptal se jej kousavě Děstěsedmnáctka. Pán kelímek Míše vztekle hodil do pytle, když se vracela dopředu. „Správně a jen vás upozorňuji na medvídky na zemi. Kam patří prázdná láhev od kofoly snad víte.“

            Pán vše vyhodil. Ale když Míša zahlásila závěrečnou řeč a poprosila, aby cestující kvůli bezpečnosti zůstali sedět připoutaní dokud autobus zcela nezastaví, tak chtěl ještě jít na záchod. Ani pás se mu však nepodařilo odepnout. „Vy jste neposlouchal hlášení? Máte sedět, dokud se nezastaví u nástupiště. Kdyby musel Jirka prudce zabrzdit, tak vletíte do čelního skla. Těch deset minut už vydržíte!“ Pán už ani neprotestoval. Při výstupu Míšu i Jirku pozdravil na rozloučenou, neb nechtěl, aby ho zas autobus jakkoli napomenul. „Vy jste dnes,pane, úžasný,“ rozplývala se Míša. Pána samotného překvapilo, jak ho pochvala potěšila.

            Ještě několikrát toto Dvěstěsedmnáctka zopakoval u různých cestujících. Řidiči i Míša lehce protestovali, že se nemusí hned používat rázné metody. Ale autobus prohlásil, že hlavní je, když to zabere. A to se stalo. Po čase měli daleko méně práce s úklidem a autobus byl po jízdě čistější, protože se mezi cestujícími rozneslo, jak autobus reaguje, dělají-li nepořádek. Takže, chcete-li s autobusy dobře vycházet, podívejte se pozorně, zda po sobě nenecháváte nepořádek.