Rozhovor Mrňouska s maminkou

Neustále se točím kolem maminky. Hrozně moc bych si s ní chtěl promluvit, ale nejde to. Neslyší mě, ať se na ní snažím mluvit normálně nebo křičet. Já jsem totiž umřel. 

 Moje tělo se ještě ani nedostalo na svět a už to byla jen prázdná skořápka. A moje maminka se teď z toho snaží vzpamatovat. Pořád něco dělá. Píše si s tetou, jejíž děti také zemřely, s dalšími kamarádkami, vyřizuje e-maily do práce, poslouchá hudbu, luští sudoku (fakt nechápu, jak se v té změti čísel vyzná). Nesedne si do klidu a neponoří se do jiného světa, jako to občas dělávala předtím, než jsem umřel. Maminko! Sedni si a chvíli nic nedělej a jen sni! Ale ne! Jde za něco vynadat kočkám.

Až týden potom, co moje tělo dostali z maminky si sedne do svého pokoje, zapálí svíčku a dívaje se do jejího plamene se zklidní a přenese se do jiného světa. Tam s ní mohu hovořit, tam mě uslyší!

„Maminko!“

„Mrňousku?“

„Maminko,“ opakuji znova šťastný, že mě maminka konečně vnímá.

„Jak dlouho tu jsi, Mrňousku?“

„Od té doby, co jsem umřel. Ale nevím, jak přesně dlouho to je.“

Vnímáme se navzájem a nic neříkáme. Oba dva jsme za to příliš rádi, než abychom to hned narušovali mluvením. Nicméně, když ticho mezi námi trvá hodně dlouho, začnou se ve mně hromadit otázky.

„Proč!“ vykřiknu. „Proč se tak stalo, proč jsem umřel? Vždyť vše hrozně dlouho probíhalo v pořádku a pak najednou začalo ubývat vody okolo mě, prostor se zmenšoval a já zůstal prakticky stejně malý.“

„To nevím. A asi to nikdo nezjistí.“

„Ale v jednu chvíli to vypadalo tak nadějně, poporostl jsem a podle slov okolo růst víceméně odpovídal tomu časovému rozpětí od posledního pozorování. Tak proč jsem krátce na to umřel?“

Zavrtí hlavou a bezradně pokrčí rameny.

„Neudělala jsi někde něco špatně? Nesnědla jsi něco co jsi neměla? Nenamáhla jsi se moc? Vždyť jsi chodila do dvou zaměstnání. Nebo jak ses stěhovala, nezdvihla jsi tam něco těžkého? Nebo jak..“

„Už dost, Mrňousku,“přeruší mě něžně, ale jasně. „Takhle na to nemůžu myslet a ani ty ne. Napadají mě různé věci, ale hned se je snažím vypudit z hlavy. Jenom bych se zbláznila.“

Nadechuji se k dalším námitkám. Vždyťmusíme přijít na to proč.

„Doktoři udělají vše proto, aby se to zjistilo. Ale říkali mi, že -“ „- ve více jak polovině případů se to nezjistí,“ doplním ji. „Přesně tak. Já bych byla taky ráda, kdybych věděla proč, abych si dala pozor u tvých případných bratříčků či sestřiček. Když se to však nezjistí, tak to budu brát, že jsem v pořádku jen někdo někde udělal chybu. “

„Tak mi maminko aspoň slib, že až budeš čekat bratříčka či sestřičku, tak nebudeš pracovat, že se budeš maximálně šetřit.“ „Já ti slibuji, že udělám vše proto, abych nemusela do práce. Víc neslíbím, protože nevím, zda to budu schopná splnit. Bude záležet na situaci. Dá-li Bůh, tak budu v maximálním klidu.“

            Na mysli mi tímto vytane další otázka, která mě dlouho hlodá: „Hodně zmiňuješ Boha, modlíš se, snažíš se dodržovat všechna možná přikázání, doporučení. Děláš dobré věci. A přece toto Bůh dopustil.“

Povzdychne si: „Slavný fyzik Albert Einstein kdysi prohlási: »Chtěl bych znát Boží myšlenky, zbytek  je nepodstatný«.“

„Ale proč zrovna ty?!“

„Kdyby se to stalo někomu jinému, bylo by to snad spravedlivější?“

Asi nebylo, uvědomím si.

„Myslím si, že Bůh nám dal svobodnou vůli, abychom se milovali, nenáviděli, pomáhali si, vraždili se, radovali se, trápili se z našich činů. Dal do osudí několik Černých Petrů. Někdo si je nikdy nevytáhne a jiný si jich vytáhne několik. Každý se s nimi pak srovnáváme jinak. A jestli to byla Jeho vůle, že jsem si jednoho vylosovala, tak protože ví, že já to zvládnu. Že mě to nezlomí.“

„Mluvíš jak z reklamy na neotřesitelnou víru a naději. Jseš klidná, nikoho neobviňuješ, nezlobíš se, málem utěšuješ lidi okolo sebe místo, aby ses nechala utěšovat ty. Za chvíli ti začnou chodit dotazy, kde se to nadšení dá sehnat,“ zavrčím lehce kousavě.

Pousměje se hořce. „Taky si občas říkám, jestli nejsem divná. Vlastně si to říkám od té doby, když mi na velkém ultrazvuku řekli, že s tebou není vše v pořádku a že bys mohl umřít. Prakticky žádná panika či nervozita. No dobře, trochu jsem měla strach. Ale spíš z toho, jak a co řeknu svým blízkým. A teď jsem vlastně taky víc nervózní z reakcí svého okolí, než co jiného. Stavím si proto kolem sebe bariéry, potlačuji smutek abych všem ukázala, jak jsem silná. A když jsem pak sama a chci si ulevit, tak to nejde. Nedokážu ten přetlak ze sebe vypustit. Jen čekám, kdy to ve mně praskne samo od sebe, ideálně jako reakce na nějakou prkotinu uprostřed spousty lidí.“

            Hodně dlouho to v sobě všechno dusí. Vždyť na tom velkém ultrazvuku byla někdy před několika týdny. Ovšem hned si přitom vzpomenu na další otázku: „Jen tak mimochodem, kdyby následný odběr plodovky prokázal, že mám nějakou vážnou nemoc či postižení, nechala by sis mě?“

            Upřeně se zahledí do prázdna, dlouho přemýšlí – asi těžko hledá slova. „Upřímně, kdyby se třeba prokázal Patauův nebo Edwardsův syndrom, tak bych asi doufala, že pro tebe a pro mě Bůh najde...no...řešení?. Možná u Pataua bych ptala, co je bezpečnější pro další otěhotnění, zda přirozený porod i kdybys byl mrtvý nebo umělý potrat.  U Edwardse pokud by si tě Bůh nevzal rychle k sobě, tak bys byl můj edwardsový Mrňousek.“

„A kdybych měl Downův syndrom?“

„Bránila bych tě před jakýmkoli náznakem, že bych tě měla dát pryč či dokonce utratit! Mohl by si to někdo zkusit navrhnout...! A vůbec, je tolik vad a postižení, která se projeví až po narození. A co bych měla potom s tebou dělat, utopit tě?“

            Nevím, co si o tom mám myslet. Těší mě, že by mě v případě Downa bránila. Ale vadí mi, že v jiných případech by se mě chtěla zbavit. Čte mi asi myšlenky: „Nechápej mě špatně, že bych tě chtěla nějak odkopnout, protože jsi postižený. Spíš bych nechtěla uměle prodlužovat zbytečnou agónii. Je fakt, že neví, jak bych se s tím následně srovnala“ Odmlčí se a opět přemýšlí. „Je to hrozně těžké mít ideály a pak jim dostát. Nesouhlasím příliš s potraty, ale na druhou stranu, když člověk ví, že tam je mizivá naděje na žití... Fakt nevím jak bych se přesně zachovala. Nechtěla bych trápit sebe, ale hlavně ne tebe! A ze všeho nejmíň bych chtěla stát před takovým rozhodnutím.“

To taky doufám, že u mých případných sourozenců nebude stát před takovým rozhodnutím, že u nich půjde vše v pořádku.

            Pár dní na to jsme znovu takto seděli při svitu plamínku svíce. Užíval jsem si to. Vždyť to nebylo tak strašné umřít, když si takhle můžeme povídat. Nedá se dělat nic víc, ale to stačí.

„Mrňousku.“

„Ano, maminko?“

„Brzy se budeme muset rozloučit a každý jít do jiného světa a tam si prožít svůj život.“

„Ne, já chci zůstat tady s tebou!“

„To já taky. A doufám, že, pokud to půjde, tak mě občas přijdeš navštívit. Ale oba musíme jít svou cestou ve svém světě a vzájemně si sdělit, co jsme dobrého a důležitého dokázali.“

Já vážně nechci pryč. Nemůže mě přece jen tak poslat někam do neznáma!

„Neboj se, Mrňousku. Nebude to hned teď. Až budeme oba dva cítit, že jsme dostatečně silní, abychom překonali bariéry, které jsme si teď vystavěli, pak půjdeme.“

            Aspoň že mám ještě chvíli času. Třeba se mi maminku podaří přesvědčit, že nemá pravdu. Hrozně moc chci zůstat v její blízkosti. Fakt nechápu, proč mám opouštět toto krásné místečko, které jsme si spolu vybudovali. Nezajímá mě, co je za bariérami. Nebudu to zkoumat!

            Po nějaké době se opět oba díváme do plamene svíčky. Většině lidí z našeho okolí už jsme řekli, jak to s námi je. Odpovídáme na jejich otázky celkem otevřeně. Naše bariéry jsou nízké a my často nahlížíme, co je za nimi. Možná je čas prozkoumat svět za nimi. Plamen svíčky se začne náhle nejprve mírně, následně silněji třepotat. Že by vítr?

Maminka kývne: „Zvedá se vítr, zkusme žít.“