Dnes si připomínáme den atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Jména Josef Gabčík, Jan Kubiš nebo Karel Čurda zná téměř každý Čech. Slýcháme o nich v televizi, čteme o nich v novinách. Odvaha dvou z nich je nezpochybnitelná, ať má člověk na samotný čin jakýkoli názor. Nicméně v souvislosti s atentátem se objevilo více lidí, kteří projevili minimálně stejnou odvahu. Chci připomenout čtyři z nich: Vladimíra Petřka, Václava Čikla, Jana Sonnevenda a otce Gorazda. Ti co pomáhali ukrýt prašutisty v chrámě Cyrila a Metoděje.
Již na začátku okupace kaplan Vladimír Petřek spolu s farářem Václavem Čiklem vystavili mnoha židovským spoluobčanům křestní listy, čímž jim usnadnili vycestovat do Latinské Ameriky. Během války byli napojení na odboj. Již v roce 1941 se v kostele s největší pravděpodobností ukrývali odbojáři pronásledovaní gestapem. O všem věděli ještě kostelníci Josef Louda a Václav Ornest.
Ještě před příchodem parašutistů navrhl předseda laické rady starších při chrámu Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend legionáři Petru Fafkovi, který ubytovával členy skupiny Anthropoid, že v kryptě kostela lze dlouhodobě ukrývat zbraně i lidi. Po atentátu si na to Fafek vzpomněl a spolu se všemi zmiňovanými odbojáře ukryli v kostele. Biskup Gorazd se údajně o všem dověděl v době, když byli odbojáři již v kostele. Nicméně souhlasil s jejich ukrytím. Největší práce spočívala na bedrech kaplana Petřka, který zprostředkovával spojení se spolupracovníky odboje, nosil do krypty jídlo, vynášel vědro, které sloužilo jako nouzový záchod. Po tři týdny to takto zvládali do doby než si pro ně na základě Čurdovy zrady přišlo gestapo.
Příběh je známý, některá jména už méně. Všichni museli prokázat velkou odvahu. Zejména Čikl, Sonnenved a Petřek, kteří měli rodiny. Petřek byl sice v té době rozvedený, ale měl malou dceru, skrze kterou se mohlo gestapo pomstít (byť žila se svou matkou). Navíc měl devět dospělých sourozenců, na kterých by se gestapo také mstilo. Čikl i Sonnevend měli manželky, děti. Není mi známo, zda rodiny Čikla a Sonnevenda věděly o ukrývání odbojářů. Rodina Petřkova se o všem dozvěděla, až po zatčení Vladimíra Petřka a ostatních.
Všichni zmiňovaní byli zatčeni. Na Pankráci byli střídavě mučení, střídavě přemlouváni ke kolaboraci. Nakonec byli všichni zastřeleni. Jejich rodiny dopadly podobně. Kromě exmanželky Petřka a jejich dcery a jeho nejstarší sestry Marie (která byla tehdy již vdaná) šli všichni blízcí členové rodin ukrývatelů do vězení a následně do koncentračních táborů. Část sourozenců Petřka se zachránilo, rodiče a tři sourozenci zemřeli v táborech. Členové rodin Čikla, Sonnevenda, Loudy a Ornesta starší čtrnácti let byli také převezeni do táborů a popravení. Přesto nikdo z přeživších si nepostěžoval na tvrdý osud. Zbylí sourozenci Petřka pravili, že čina jejich bratra byla vlastenecká povinnost a stejně tak i oni brali svůj následný úděl.
Někomu se může zdát, že se o atentátu na Heydricha píše až moc. Není den, kdy by člověk neotevřel noviny a tam nenašel článek týkající se atentátu. Nicméně jsem chtěla napsat o těchto lidech, protože o nich se v článcích prakticky vůbec nedočtete. Což je škoda, protože si to zaslouží. Stejně jako si to zaslouží spousta dalších pro nás bezejmenných lidí, kteří ukrývali uprchlíky či odbojáře. Možná vyzní článek moc pateticky. Někdo mi vyčte, že opěvuji ty, kvůli kterým se tu rozpoutalo nacistické řádění. Myslete si o tom, co chcete. Já si myslím, že by se na ty, kteří se dobrovolně vystavili smrtelnému nebezpečí při ukrývání hledaných, mělo více vzpomínat a více oceňovat jejich odvaha.
Pro článek jsem čerpala informace z knihy Zlato se čistí v ohni od Vojtěcha Šustka.
