myslela si prodavačka, když jsem v jednom nejmenovaném obchodě s ne právě levnou obuví požádala o své číslo.
Už na můj požadavek se tvářila divně a opáčila, že tuto velikost asi nemají. Přesto jí to nedalo a zašla do skladu. Po chvíli vyšla s krabicí krásných lodiček s pepito designem.
Vzala jsem si krabici a odkráčela zkoušet. Říkala jsem si že jsou krásné, cena už ale méně. Přesto, sleva (oblíbená kratochvíle) a vzhled lodiček mě skutečně lákalo.
Zkusila jsem si jednu. Hmmm vypadá to že mi je. Obula jsem si tedy i druhou a i ta mi byla. Netlačily ani jsem z nich nevypadávala. Pravda, jakožto nositel nízkých bot jsem z podpatku dostala malou „závrať“ ale pár kroků jsem udělala. Byly pohodlné. Pohodlné tak, že i cena mi najednou začala být malinko sympatická.
Druhá prodavačka se mě zeptala, co na ně říkám. „No co bych říkala, jsou skvělé“ myslela jsem si. Před prodavačkou jsem malinko zavtipkovala o závrati a paní se rozesmála.
Po pár chvílích procházení se a testování jsem se rozhodla. „Beru je“, řekla jsem směrem k oběma prodavačkám.
Od jedné znich jsem uslyšela „nevěřila jsem, že si je koupíte“.
Upřímně, kdyby nebyly tak krásné a hlavně mi skvěle nepadly, asi bych se sebrala a odešla, s tím že si mé peníze nezaslouží.
Já však od radosti, že si splním svůj „obuvnický“ sen paní odvětila „neměla byste podceňovat zákazníky“ a zaplatila cenu, za kterou bych měla v jiném obchodě lodičky minimálně dvoje.
Při cestě domů jsem si vzpomněla na několik historek, kdy skutečně bohatí lidé chodí v ošoupaných džínách a igelitkou v ruce. Takovému zákazníkovi by možná zmíněná prodavačka rovnou sdělila, že na tyhle boty nemá a tak mu je ani nedá vyzkoušet?
Je to škoda, protože i když šaty dělají člověka, není nikdy jistota, že ten co vypadá jako z časopisu je opravdu ten, za koho ho máme. A „obejda“ třeba nemá právě svůj den nebo se prostě nevypravil na nákupy v nepohodlném obleku (u žen v kostýmu).
Hezký den
Nikol
