Přiznání 24 let poté

Mnoho z nás v nedávných dnech  vzpomínalo  na 17. listopad 1989. Ani já se neubránila. O politice se napsalo mnohé, ale mé myšlenky odběhly tentokrát malinko jinam. My co nejsme „Generace 21“  ještě víme, jak se žilo za „totáče“.  

Z archívu autorkyMM

Prohlížela jsem si fotky a narazila na jednu z mála, která zachycuje podzim 1989. Při tom hledání jsem našla také svou přihlášku do kurzu Kung-fu  na 3 měsíce za plných 150,- Kčs.  Kurz jsem začala, dodnes umím „padat“, ale v ději dnů dalších se ze mě prostě přeborník v Kung-fu nestal.

Dnes mě však stále drží myšlenka, jak to vlastně všechno bylo.  

Možná to bude znít zvláštně, ale já do podzimu 1989 netušila že existuje nějaký Václav Havel a když na náměstí v Ostravě (dnes Masarykově) pustili poprvé Modlitbu pro Martu, myslela jsem si že zpívá Helena Vondráčková.  Tyto dva momenty jsou první, které se mi každý rok vybaví.

Je dnes hloupé přiznat tyto „základní“ životní nedostatky? Myslím si že ne,  a zcela jistě jsem nebyla jediná, která na prahu plnoletosti nikdy neslyšela o Havlovi, samizdatu ani Chartě.  U nás se prostě o „tom“ nemluvilo.

U nás si prožili mnoho let předtím, měnu kdy přišli téměř o všechno. Rok 1968, kdy měli strach o děti a najednou jsem přišla já, že jdu na demonstraci. Nebyli nadšeni – měli prostě strach.  Já ne – to víte socialistický dějepis člověka moc nepoučil o demostracích a dopadnout to mohlo jakkoliv.

Chvíli mi trvalo zjistit, proč na to náměstí  jít, ale prostě jsem šla.  Vlastně už tehdy jsem se projevila jako malý  „kverulant“ a ani po letech mě to nepřešlo.  Dnes už  síce vím  co znamená „že hlavou zeď neprorazím“, jak mi často opakovali, ale co kdyby se to někdy povedlo.  Dnes už také vím, že není všechno ideální, jak může vypadat na první a často i na druhý pohled. Nikdy jsem však nepřestala doufat a věřit v to, že člověk dokáže mnoho, pokud věří sám sobě a pokud se nebere příliš vážně.

Často si říkám o kolik snů, ideálů a představ, jsme my,  co jsme byli tenkrát příliš mladí, ale ne dostatečně informovaní přišli. Kolik jsme jich naopak získali a kolik se jich splnilo.

Má smysl 24 let poté přiznávat,  že byli i lidé (jako já), kteří netušili  která bije?  A je schopen a ochoten to ještě někdo říct?

Nikol