Již pár dnů „celý národ“ sleduje další část nekonečného příběhu Ivety Bartošové. Není ani tak zajímavé co se děje této paní, jako to, jak k tomu přistupují média a veřejnost.
Zaznamenala jsem jen málo reakcí, které by měly něco společného s prostým lidským soucitem. Spoustu z nás, když má pocit, že musí světu říct jak to vidí on odsuztuje, směje se, ponižuje nebo sarkasticky komentuje.
Bulvár na internetu občas čtu, nevyvozuji z něj závěry a obvykle se nad „zaručenými“ zprávami ani nepozastavuji. Nad dalším dílem I.B. jsem se však pozastavit musela.
Nejen že na mě kouká z bulváru, vykujuje na mě vlastně všude. Říkám si, proč to tomu člověku děláme?
Proč už nejsme schopni pochopit, že se někdo dostane na dno svých sil psychických i fyzických? Že není schopen rozlišit co je "správně" a co "špatně". Že už nemůže svou bolest (ať je z jakéhokoliv důvodu) ovládnout a potřebuje "kamarády" nejvěrnější a návykové.
Proč ho máme chuť častovat různými názvy od alkoholičky až po necitnou bestii? A někdo kdo se odváží veřejně projevit jiný než odsuzující postoj, byť na svém blogu, pochybovat o jeho duševním zdraví?
Proč?
Jistě, cizí neštěstí vždy potěší. Ale až tak?
Je to snad proto, že můžeme sledovat v přímém přenosu téměř jisté zhasnustí jedné dávné hvězdičky?
Nebo snad proto, že jsme rádi, že je někomu hůř než nám? Nebo z obavy, aby se jednou něco podobného třeba nestalo nám? Jistě, nám se vlastně NIKDY nic podobného stát nemůže. Skutečně?
Ubližujeme ještě víc, než si člověk dokáže ublížit sám, jen z obrany samy sebe?
Nebo nám to připomíná blízkého kamaráda, kterému jsme nedokázali nabídnout pomoc? Nebo ji snad odmítal?
Kdo z těch sarkastických diskutujících skutečně ví jak tomu člověku je? Jak je jeho blízkým?
Stále byste se smáli, kdybyste něco podobného prožili?
Pokud nejsme schopni pomoci, a to myslím my všichni (od médií až po diskutéry) tak raději mlčme.
Ti, kteří ještě neztratili zbytky lidskosti si možná v hloubi duše budou přát, aby to dopadlo dobře.
A ti ostatní?
Možná se smát, jak někdo dokáže spadnout na dno. Ne jednou, ne dvakrát, ale opakovaně a vlastně stále.
A "neomylně" tvrdit, že takový člověk si nezaslouží žádný soucit a jim by se to nikdy nemohlo stát. Opravdu?
