který jako občané můžeme projevit, je ten, který udělali někteří starostové a ředitelé škol a to zatím v téměř 200 institucích. Nejsem si jista, že jakákoliv stížnost na rozsah amnestie bude mít úspěch. Je mi zcela zřejmé jak se V. Klaus i se svými podržtaškami smějí a hledají jeden argument za druhým kterými by veřejnost uzemnili.
Ne všichni z nás mají doma fotku prezidenta na zdi, ne každý z nás může nebo má prostředky na skutečný faktický projev nesouhlasu s amnestií prezidenta. Ale ti kteří to mohou udělat a dělají, mají můj dík a velké pochopení.
Mluvčí prezidenta Radim Ochvat v Událostech na ČT1 řekl: "Jestli je pravda, že se vyskytli ředitelé škol, kteří podléhají mediální hysterii některých opozičních politiků a různých médií, a dokonce sundávají obrazy hlavy státu ze stěn školních tříd, pak je na místě požádat je, aby alespoň děti, za jejichž výchovu přebírají částečnou odpovědnost, chránili před projevy pokleslého politického boje v naší zemi." (Zdroj: Události ČT, 7.1.2013)
To je snad jediný projev z Hradních výšin, který se alespoň trochu mocného „vladaře“ na Hradě dotknul. Mimochodem vždyť sám V. Klaus nám za svou politickou éru ukázal, že co není zakázáno, je povoleno a amnestí to dokonal. Proč by tedy měly viset jeho obrazy někde, kde to není nutné, povinné a nyní už ani žádoucí?
Bohužel si asi skutečně Hrad myslí, že lidé kterým se amnestie nelíbí (ať v kterékoliv části) jsou politicky angažováni a opozičně naladěni.
Bohužel stále nechce vidět, že díky svému rozhodnutí dal zřejmě „polibek smrti“ nejen svým bývalým straníkům, ale celému pravicovému poli. Jako by nestačilo to, jak se vláda a ostatní mocní chovají.
Protesty jsou napříč politickému smýšlení a výši bankovních kont. Po sjednocení lidu přece prezident volal, nebo to snad myslel nějak jinak?
O protestech starostů a škol můžete číst zde.
Aktuální informace:
K dnešnímu dni 8.1.2013 cca 17 hodině se počet starostů zvýšil na 600!
Prezident v dnešním vyjádření pro Radiožurnál vyzval všechny "horké hlavy" aby před neuváženým rozhodnutím nejdříve počítali aspoň do desíti.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset ... opravdu, ale opravdu to nijak NEPOMOHLO!
Jedenáct, dvanáct, třináct ... pořád nic. Takže???
