Dítě není fakan, nebo ano?

Tak si jedu tramvají a  potkám fakana. Nemůžu to pojmenovat jinak, protože to co předvedl za účasti jeho matky, nad tím přemýšlím ještě dnes. 

Ne že by mě chování dětí a dorostu nějak zvláš znepokojovalo, to už dávno ne. Ale pokud dítě, kterému jsou tak 3 roky z ničeho nic začne na celou tramvaj křičet ne, ne, neeeeeeee a lehne si na dvě sedačky současně přímo předemnou, nelze si toho nevšímnout.

Nejprve jsem se lekla že se mu něco stalo, když sebou takhle plácnul na sedadla, ale chyba úsudku.

To ne, ne, neeee patřilo naprosto cizí paní,  která si chtěla sednou na sedadlo u okna, a ten malý desperád si usmyslel, že si tam paní rozhodně nesedne. Bohužel nebyla natolik otrlá aby si sedla a tak raději ustoupila a odešla ke dveřím,  kde se jen smutně na volné sedadlo dívala. Matka se sice dítě snažila lehce umravnit, ale nebylo jí to nic platné. Nakonec několik stanic v plné tramvaji  zůstalo místo volné, protože matce bylo hloupé si tam sednout. A ta cizí paní se nedočkala ani omluvy za chování jejího dítěte. Skutečně se musí dětem ustupovat ve všem a ukazovat jim, že neomalené chování k cizím lidem je v pořádku? 

Nejsem si jista, jak bych se zachovala já, ale úsměvy dítěte, které pak směřoval ke mě jsem ignorovala. 

Promiňte mi tedy to pojmenování, ale takovéto děti (bohužel jich je čím dál víc) nemohu nazvat jinak než fakani. 

Mimochodem, v tu chvíli si vždy vzpomenu na hlášení v ostravské tramvaji, které jsem kdysi slyšela "Děti, mládeži, uvolněte místa starším cestujícím."  Ne že by to v Praze mělo nějaký význam, ale mohli by to zkusit, když už se ušetřilo spoustu peněz změnou jízdních řádů.