Jako děti nás učili úcty k autoritám. Měla se poslouchat paní vychovatelka ve školce, paní učitelka ve škole (i když tenkrát to byly soudružky). Samozřejmě rodiče, tetičky, strýčkové prostě dospělí, kteří jsou v životním cyklu nad námi. Také nás učili, že se respektuje a poslouchá šéf, jeho šéf a „tajemník KSČ“. Dnes se to děti moc neučí – tajemníci už naštěstí nejsou. Ale respekt a neodmlouvání zaměstnavatelům se přímo vyžaduje.
Článek o úřednici, která se nevzdala a po protiprávním vyhazovu se soudila, vyšel dnes. Její příběh není až tak neobvyklý.
Prostě někdo dostal funkci (v tomto případě bývalý příslušník komunistické StB s krycím jménem Kaprál, Aleš Konopásek) a paní úřednice se mu znelíbila. I jal se po vzoru své praxe nalíčit několik pastí, do kterých měla úřednice spadnout. Nenechala se, nerespektovala jeho naprosto neadekvátní požadavky a on ji nakonec vyhodil. Toto se stává i jinde. I když ne všude jsou šéfové bývalí příslušníci STB.
Úřednice si dovolila nevídané.
Dala případ k soudu. Soud po pěti letech (!) vyhrála.
Úřad však stále kličkuje a není ochoten ji vyplatit ušlou mzdu, protože oni mají jiný právní výklad. Úřednice se nevzdává. Dá další peníze právníkovi a další peníze za žalobu, aby soud přesně napsal, že jí je úřad povinen uhradit všechno co ji dodnes dluží.
Státní správa, která by jako první měla ctít zákony (ano, je to možná naivní pocit), za peníze nás všech kličkuje, vymýšlí další nástrahy a plýtvá nejen časem ale hlavně finančními prostředky. Nakonec to stejně bude muset všechno zaplatit i s úrokem. Kdo z úřadu ponese zodpovědnost? Můžeme hádat jednou – nikdo.
Diskuze u zmíněného článku je ale trošku smutná.
U nás nejsou hrdinové lidé, kteří hájí své právo. Nyní již právo potvrzené soudem.
U nás je stále trend „sklopit uši a jít dál“.
Co na tom že se někdo zachoval protiprávně?
Co na tom, že úřednice dostala odvahu se postavit mnohem většímu protivníkovi než je ona sama.
Co na tom …
Z celé diskuze mám pocit, že nás téměř 25 let demokracie nic nenaučilo.
Samozřejmě, ne každý spravedlivý „boj“ je vítězný.
Samozřejmě, soudy stále trvají déle než je zdrávo a než by si všichni zasloužili.
Paní, když se brání, je v podstatě pro některé příživník, který chce parazitovat na úřadu.
Stále jsme před „autoritami“ předposraní. Jinak se to totiž nedá nazvat.
Nevím dlouho bude ještě trvat, než se dokážeme postavit za své právo.
Snad se to pomalu učíme a sami budeme autoritami, alespoň sami před sebou.
Pokud se neumíme postavit na stranu práva nemáme právo být sami respektováni.
