Noční dobrodružství v ložnici

Večer co večer zažívám v naší ložnici neuvěřitelná noční dobrodružství. Máte to taky tak?

"Budeš zase dnes v noci hledat kalhotku?", zeptal se mne muž, když mi dával dobrou noc. Ježíši, doufám, že ne. Mám úchylku, jakmile v noci usnu, něco hledám. Hledám většinou osoby. Včera v noci to byla ale kalhotka. Ne kalhotky. Kalhotku jako ponožku. Asi jsem ji potřebovala do páru.

Jednu kalhotku jsem měla  sobě, druhou jsem si v polospánku musela vytáhnout ze skříně. Asi jsem v noci nakonec usoudila, že jedna kalhotka mi stačí a tak jsem kalhotku vytaženou ze skříně položila  na noční stolek. Nejspíš mě uklidnilo, že je vše jak má být a opět jsem sladce usnula.

Svého času jsem se několikrát do roka vzbudila naprosto šílená. Prohledávala jsem důkladně nejen postel, skříně, ale celý dům, abych našla někoho, kdo mi chyběl. Vždycky bylo ale divné, že jsem nevěděla, koho hledat. Dcera spala v pokojíčku, muž vedle mne... Až když jsem porodila mladší dcerku, přestala jsem v nočním pátrání.

Často také budím svého muže. Nechtěně a v naprosté panice. Odstrkuji ho z mé půlky postele. Se šíleným strachem a v hrůze nadzvedávám jeho ruku, prohmatávám jeho peřinu, kde hledám naši malou dceru. Srdce mi bije jako na poplach, když jí nikde necítím, nevidím, nemůžu nahmatat.

Pak mi v hlavě přecvakne a já se podívám do postýlky, kterou mám vedle své postele. Dcerka spokojeně chrupe  s dudlíkem v pusině.

Panečku to je úleva, když se člověk probudí a vše je tak jak má být!

P. S. Kdo se mylně domníval, že si přečte něco pikantního tomu se upřímně omlouvám. Pikantnosti si nechám pro sebe, ať se nemusíte při čtení červenat.