Milá babičko,

Alzheimer nebo stařecká demence? Ve chvíli kdy Vás nepoznává Vaše milovaná babička je celkem jedno o jakou diagnózu se jedná. Neztratila jsem babičku, protože umřela. Ztratila jsem babičku, protože neví, kdo jsem

Milá babičko,

     zrovna jsem dopekla  kakaovou roládu plněnou šlehačkovým krémem, kterou jsi nám ještě nedávno pekla.  Zbožňovala ji celá naše rozvětvená rodina. Vzpomněla jsem si, jak vždycky ležela ve špajzce zabalená do pečícího papíru. Přesně tak, jak dneska leží u mě.

     Je toho tolik, co bych ti chtěla říct. Říct Ti to můžu pořád, to je pravda, ale Ty už nebudeš vědět, o čem mluvím.  Nepoznáš vlastní děti, natož jejich potomky.  Máš velkou rodinu.  Tři dcery, pět vnuček, dva vnuky a osm pravnoučat. Osud si s tebou na sklonku života nepěkně zahrál.  Nechal Ti život, zachoval fyzické tělo, ale zároveň Ti sebral paměť.  Přestože miluješ děti, už nevíš, že ti skotačící caparti kolem Tebe jsou Tvé pravnučky.  Když se mi narodila nejstarší dcera Klárka, byla jsi šedesátiletá mladice.  Jezdívala jsem k Vám s ní často na prázdniny, jako kdysi v dětství já se sestrou Mílou.  Se sestrou jsme k Vám jezdívaly moc rády a docela často.  Jedině v Jiříkově jsme mohly večer koukat na televizi a být dlouho vzhůru. Ty jsi vždycky ráno odjela na své Babetě do práce. Odpoledne ses přiřítila s tím, co jste v práci ukuchtili. Bezkonkurenčně nejlepší býval vlašský salát.  Těšila jsem se na dny, kdy do vesnice přijela pojízdná prodejna a my si mohly samy koupit nanuky či bonbóny.  Už od rána jsme vždycky vyhlížely obchod na kolečkách.  Pro holky z města to mělo neopakovatelné kouzlo.  O víkendu jsi Míle vždy s láskou připravovala na snídani amolety v troubě. To nikde jinde neměla.  Často ses obětovala a hodiny stála u sporáku, abys vnoučatům mohla ze šlehačky a cukru uvařit ty nejlepší karamelky na světě. 

     Na vesnici to bylo jako v ráji. Neomezený prostor na hraní. Pole, louky, lesy, říčka i potůček. V létě hrátky v seně, na houbách  i při sběru třešní. Veselo bylo i při  vyklepávání makových zrníček ze zralých makovic.  V zimě divoké jízdy z kopce dolů na igelitových pytlích napěchovaných senem nebo linoucí se vůně jitrnic  z každoročních zabíjaček.

     Dvorek byl plný slepičího kdákání, husího kejhání.  Z chlívku se ozývalo mečení kozy, na zahradě bečely ovečky.  Chtěla jsem Klárce ukázat všechno, co jsem u babičky a dědy na prázdninách prožívala já. Myslím, že se mi to povedlo. Jen draní peří už nestihla.  Klárka  se bála všech zvířátek, ale Ty jsi ji vždycky vzala za ruku a šly jste spolu pohladit aspoň  malé králíčky. Než jsme přijely,  vždycky jsi nám vystrojila hostinu, jako bys čekala tu nejvzácnější návštěvu. Milovala jsem Tvou čočkovou polívku, hovězí vývar s domácími nudlemi a makové bratislavské rohlíčky. Ještě teď se oblizuji. Když jsme si v létě donesli od potoka napíchané jahůdky na stéblech trávy, dělávala jsi nám k nim halušky.  Velká lahůdka!

     Vzpomínám si, že ještě před třemi lety, kdy se mi narodila druhá dcera, ses nemohla dočkat, až ji uvidíš.  Bylo ti o patnáct let víc, ale elánu jsi měla pořád na rozdávání. Já jsem nemohla za Tebou, porod císařem mi dal zabrat a tak jsi přijela celá natěšená Ty za námi i s dědou. Byla jsi pravnučkou nadšená.  V krabici mám schované krásné fotky, jak poprvé držíš malou třítýdenní Aninku v náručí. Stáří se začalo projevovat naplno. Sem tam nějaké zapomínání, síly ubývaly. Vypadala jsi najednou tak křehce a zranitelně, takový věchýtek. Pořád jsi to ale byla Ty.  Konečně sis dala říct a poprvé si nezasadila brambory ani nic dalšího na zahrádce.  Před rokem se mi narodila Maruška. Volala jsem ti hned z porodnice.  Byla jsi tak nadšená!  Bylo léto a Ty jsi na tom nebyla zdravotně nejlépe. Bála jsem se o Tebe. Bála jsem se, že umřeš dříve, než Ti představím nové miminko.   Moc jsem chtěla, aby Tě i moje nejmladší dcera poznala. Po týdnu z porodnice jsme už byli u Tebe.  Jako pyšná prababička jsi vozila kočárek po celé vesnici, aby všichni viděli! Léto strašně rychle uteklo a Ty ses rozhodla, že bude lepší, když přestaneš vařit obědy.  Už Ti to nešlo jako dříve, začala jsi zapomínat, ruce neposlouchaly.  Oběd Ti začali vozit a moc sis to pochvalovala.

     Tehdy však naplno propukla nemoc, která nám Tě vzala.  Nevíš, kdo jsou Tví nejbližší.  Ztrácíš se v myšlenkách, jsi v minulosti, ve filmech, ve své fantazii.  Jsi všude, jen ne v realitě. Jsi doma, ale jako doma se tam necítíš. Utíkáš a nevíš kam.  Nejsi tam, kde jsme my.  Bloudíš někde sama a já Ti nijak nemůžu pomoci. Snad jsi v tom svém denním snění šťastná.

     Milá babičko, je toho tolik o čem už se nejspíš nikdy nedozvíš. Vždycky ses dívala na lidi s titulem jako na Bohy. Vím, že jsi vždycky toužila po tom, abys měla v rodině nějakého inženýra či doktora.  Babičko, dočkala ses!  Z jedné Tvé vnučky je učitelka s titulem a já jsem si vzala za muže toho nejbáječnějšího inženýra pod sluncem.

     Babičko, jsem celá Ty.  Celý život mě doprovázejí podobné nemoci, se kterými  jsi bojovala i Ty.  Mám tři dcery jako Ty. Stejně jako Ty nejsem moc dobrá na ruční práce.  Neměla jsem to po kom zdědit. Přesto  jsi  mi k mým 17. narozeninám dala vlastnoručně pletený černý svetr.  Pletla jsi ho pro mě celý dlouhý rok a já jsem z něj byla unešená.  Přesně totiž zapadal do toho, co jsem tehdy, ve svém punkovém období nosila.  

     Je toho mnohem víc, co jsi mi za celý svůj život dala.  Dala jsi mi svou bezmeznou, hřejivou lásku. To je ten největší dar.  Jsem vděčna osudu za to, že jsem Tě mohla mít tak dlouho vedle sebe, že Tě poznaly všechny mé dcery.  Přestože dvě z nich jsou ještě hodně malé, moc bych jim přála, aby si aspoň uchovaly něco z té úžasné soudržné rodinné atmosféry, která u Tebe vždy panovala. Až jednou odejdeš napořád, rodina se už takhle scházet nebude.   Babičko, vím, že toho pro Tebe už nemůžu moc udělat. Jediné co ještě můžu je pevně Tě obejmout. Snad se si aspoň na chviličku vzpomeneš, kdo jsem.  Babičko…