Mám v kapse posledních 13 kč. No kdybych byla bezdomovec, tak by moje volba byla jasná. Koupila bych si pivo. Nebo kořalku. Ale že jsem baba, která je na dně, bez manžela, bez dětí, koupila jsem si 2 čokoládové tyčinky: místo oběda jsem sežrala 2 tyčinky.
Kromě všech problémů světa mám i problémy s váhou. Ale nemyslím si, že bych měla smůlu. Tu rozhodně nemám. Já mám štěstí. Mám štěstí, že mě nikdo nechce. Mám štěstí, že nejsem krásná. Mám štěstí, že v každé práci vydržím rok až dva, nebo měsíc až dva nebo den až týden.... Mám štěstí, že mi utekl manžel se starou škeblí. Mám štěstí, že nemůžu najít práci, která by mně naplňovala. A aby toho nebylo málo, mám štěstí a děkuji za vše, co se mi děje. Protože, kdybych byla cukrová panenka, princeznička se zlatými střevíčky, tak bych nebyla tím, čím jsem. A teď už vím, že tím, čím jsem jsem ráda.Jsem neuvěřitelná bordelářka. Všude se válí moje oblečení, neumyté nádobí a když mám něco najít, tak to hledám týden. Nakonec to ale najdu. Je to zasunuté, pod prostírkou na mém stolečku v mém malém bytečku. Co na tom záleží, že už se nemůžu ani v klidu najíst na stole, protože na něm není na nic takového místo? Co na tom záleží, že ke všemu tomu štěstí, co mám, jsem se zbláznila do jednoho chlápka, kterého stejně nemůžu mít? Ale i přes to vše si myslím, že mám štěstí, i když se mi ve skutečnosti lepí smůla na paty. Sranda docela je, že čím hůř se mám, tak tím víc lidí mi to závidí. Nevím sice, co je na mně k závidění, ale budiž. Musím vám ale, říct, že chodím v děravých ponožkách a nemůžu si koupit novou kabelku a boty, po kterých toužím asi ze všeho nejvíc. Miluji knížky, a i když mám čas je číst, tak je nečtu, protože musím něčím být a tak se radši učím anglicky i když už to umím celkem slušně. Chci být lepší a lepší. Jazyky, jsou to, co by každý chtěl umět, všichni to po nás chtějí a jenom málo z nás je schopný se to naučit. Já se snažím, opravdu se snažím a vím, že jsem ten typ, kterému to samo naleze do hlavy. Jen si počkat.Tím vším jsem chtěla říct, že když se nám něco zlého stane, něco se nám nepodaří, nepovede, nebo prostě jsme na dně, tak místo toho, abychom vzdychali, jak špatně se máme, tak bysme se měli zamyslet a snažit se z toho vytěžit co nejvíc. Zkusit to znova. A třeba nakonec zjistíme, že to, co se nám stalo k něčemu bylo. Že začneme přemýšlet nad některými věcmi, které by nás nezajímaly, kdybychom se rochnili v žitě. Že si můžeme uvědomit, co sami chceme a jestli si do toho od někoho necháme kecat. Co je pro nás nejlepší musíme vědět v první řadě my sami. Nemůžeme brečet na rameni kamarádce a chtít aby nám radila. Musíme si umět poradit. Zjistíme, co vlastně chceme my. Ne někdo jiný. Tak pak už zbývá jenom udělat pro to vše a dosáhnout toho. O ničem jiném si myslím, že to není. Nenechat si vnucovat cizí názory, cizí myšlenky, cizí potřeby, ale v první řadě zjistit, co chceme my sami. Ono je to často jednoduché najít si někoho, kdo nás povede. Ale kde máme záruku, že neskončíme tam, kde nechceme? Podle mě je nejdůležitější se spoléhat sám na sebe, protože my jsme jediní, na koho se můžem spolehnout. S ostatními už to tak jisté není. I když teď si můžete myslet, že byste za někoho tu ruku do toho ohně dali. Abyste se potom nedivili, až budete chodit po tomto světě bezrucí.
