Sysifův hadr

„Ta paní si to vzala. Řekla, že to bylo její." Zrudla jsem vzteky a v duchu počítala do desíti. Musela jsem to jít rozchodit. Vrátila jsem se na místo činu a ještě jednou se jí ptám: „Kam jste to dala?“

Tak nějak takhle nezačíná horor, ale nákup v jednom nejmenovaném obchodě v Brně. Všude zboží jako smetí, tak jsem se vrhla do víru nakupování. Zalíbily se mi nějaké šatky, kraťase a sukně. Tak halou s nimi do kabinky. Vzhledem k tomu, že jsem nepředpokládala, že bych mohla být oloupena přímo v obchodním domě a nechtěla jsem být bezdůvodně z loupeže pozezřívána já, tak jsem informovala prodavačku, že si tu nechám u jejího pultu košili. Prodavačka tu nedělala nic jiného, než že rozdávala čísla, podle počtu kusů oblečení, které si kdo odvleče do kabinky ke zkoušení. Sice mi nic nesedělo, ale říkala jsem si, alespoň mám tu košili a ty kravatky.

Tak jdu k pultíku, vracím čísla a prodavačka se na mě bezelstně usmívá, že tu košili nemá, že tam, kde jsem ji odložila nic není. Prodavačka byla řízlá nějakou cizí národností. Moc jsem jí nerozuměla, tak jsem jí vyslabikovala: „Ko-ši-le, kde je ta ko-ši-le?." Prodavačka něco zablekotala. Začala mi docházet trpělivost. „Ko-ši-le, kde je ta ko-ši-le, co tu ležela?" Prodavačka s milým, nesmělým úsměvem ze sebe vymáčkla „Ko-ší." Já na ni: „Košile, néé košík." Říkala jsem si, kdybych chtěla nakupovat v cizině, kde mi nikdo nerozumí, jedu do ciziny. Nevzdávala jsem to. Poodešla jsem se tedy hledat košili a pátrala jsem, jestli si pilná prodavačka třeba nemyslela, že je potřeba ji uklidit, nebo schovat, aby při hledání toho, co někdo hodinu vybíral, zjistil, že potřebuje nakoupit ještě spoustu jiného zboží.

Hledala jsem hodinu tu správnou košili tak, aby splňovala zadání, aby měla správnou barvu, odstín, číslo, délku rukávů, aby neměla zbytečné ozbdůbky, které nemusím. Vybrala jsem k ní 3 skvěle se hodící kravaty a považovala jsem svůj úkol za splněný.

Hodina mého času, který jsem věnovala hledání pokladu, mi byla natolik drahá, že jsem se té záhadě ztracené košile snažila přijít na kloub. Situace se opakovala. Já: "Kam jste to dala?" „Ta paní si to, vzala", řekla mi opět prodavačka. Nedávalo mi smysl, koho myslí tou paní. „Myslíte prodavačku? Uklidila to druhá prodavačka?" „Ne prodavačka, paní." „Jaká paní?" „Paní si to vzala." Na otázku „Proč jste jí to dávala?" se neustále usmívala. Prodavačka vlastně nedělala nic, jenom svoji práci. Dala Vám čísílko a o nic víc se nestarala. Začínám si myslet, že ta by měla asertivní reace vyučovat, protože se chovala neskutečně mile. Sice mi asi nerozuměla ani slovo, ale ten úsměv na rtech a nezájem nebo i spíš pobavení nad vzniklou situací se mísil s bezmocí, že mi nemůže pomoci i kdyby chtěla. Chyběla tam jenom cedulka: „Za odložené věci neručíme, i když jsou naše"

Vrátila jsem se do oddělení košilí a nastartovaná jsem hledala tu samou košili, ty samé kravaty. Ne že bych byla naivní a myslela si, že v obchodech se nekrade. Občas se ztratí, nějaké to zboží, protože jsou i zákazníci, kterým se platit nechce. Občas se krade, protože pokud vypadáte, že máte napěchovanou šrajtofli, tak si někdo myslí, že pokud Vám ji sebere, tak si za ty Vaše prachy pak může jinde něco regulérně koupit. Ale že se v obchodě krade ještě nezaplacené zboží, to jsem si nemyslela. Kdyby se jednalo o zlevněné zboží a o každý kousek zde, byly bitky, neřeknu nic. Ale aby Vás šmahem ruky někdo připravil o pečlivě vybrané kousky z normální kolekce, to mi přijde na hlavu padlé. Asi mi nezbyde nic jiného, než to brát jako ocenění, že se někomu líbila kombinace, kterou jsem sestavila. Úplně si představuji tu bezradnou paničku, jak jsem byla prve já, když jsem se nabízela, že tu košili i s vázankami koupím, i když jsem nikdy nic takového nekupovala, protože většinou nosím kabelky sladěné s botami, rifle a triko. Košile a kravaty se v mém šatníků nenachází. Asi si příští týden udělám zase výlet a zkouknu pány, jestli si to někdo neštráduje v „mé" košili.

Ten den jsem nakonec přežila bez dalších útrap, ale nejhorší jeho okamžik byl těsně před tím, než jsem objevila dvojnici košile, jejíž hledáním jsem se crcala před ní. Už se chlapům vůbec nedivím, že nemají rádi nakupování. Už ho také nesnáším. Všechny nové kabelky jsem si včera koupila z donucení.