Spolknout oplatku a žít. Věčně.

Jak se stane, že člověk který je nanejvýš realistický, věří v Boha? Člověk, který ví, že nic se tu neděje jenom tak, všechno má svůj důvod a když neudělá něco, tak nic se nestane jenom tak, že by mu spadlo do klína. Tvrdý obchodník se životy lidí. Ne to jsem přehnala. Prostě nanejvýš realistická bytost a věří v Boha.

Není to tak, že věří v něco, co postrádá? Něco mu chybí, tak si vymyslel svého Boha, že on je tady, aby tu stál a pomáhal mu, že on je tady a vždy tady bude, když se na něho všichni ostatní vykašlou? Nebo má prostě někoho, kdo ho pochopí, i když už on nechápe sám sebe? Nebo je to prostě tak, že jsou tu věci, které si vysvětlit nedovede a ten Bůh je tu prostě proto, aby mu to všechno, co není jasné, ujasnil?

Já jsem nevěřící, tak se to jednoduše stalo, že mě k tomu nutili věřit v Boha a mně to nešlo a nešlo. Opravdu jsem se snažila tomu uvěřit. Jednu dobu jsem dokonce sondovala mezi spolužáky z nevěřících rodin, proč slaví Vánoce, když tomu nevěří. Například já jsem se rozhodla, že letos Vánoce slavit nebudu.

Chodila jsem do náboženství a nevěřila jsem tomu, protože logicky mi to prostě tak nějak nepasovalo. Nevím jaké je to věřit v Boha a zajímalo by mě to, jaké to je když v to někdo věří. A jestli někdo, kdo v Boha nevěřil, může začít věřit a někdo kdo věřil, může přestat. No asi je to tak, že se to formuje časem a jednoho dne to nastane. Tvrdý den rozhodnutí: věříš nebo ne? Tak a je to jasné. To, že někdo věří v Boha, nemusí ještě chodit do kostela. A co tak to, že někdo v Boha nevěří a do kostela chodí? Jenom ze zvyku. I to se bohužel děje. Ale tohle opravdu nechápu. Abych chodila do kostela jenom proto, aby mě nepomlouvali, že tam nechodím? Tak to pozbývá veškerý smysl.

Proč v Boha nevěřím já? No, ono to začalo těma pochybnostma, že lidé říkají něco jiného, něco jiného dělají. Jaksi mi to prostě nešlo do hlavy, že desatero neplatí pro všechny. Ale hlavní důvod je asi ten, že někdo má nějaké názory, nějakým způsobem se to dostalo do posvátných knih a podle těchto zákonů se teď všichni budeme řídit? Tak to je to, co je mi na tom nejasné nejvíc. Lidé nemají právo na svůj vlastní názor? To opravdu potřebujeme přebírat něčí názory? A když tomu nevěříme tak docela, ale jenom něčemu, tak to je taky víra v Boha? Já tomu prostě nerozumím, žádný věřící se se mnou o tom nechce bavit. Jako kdyby to bylo nějaké tabu.

Chápu to, že někdo neví, jestli tomu má věřit a má pochybnosti. A pak řekne, ano věřím, ne nevěřím. Já jsem to tak měla. Měla jsem měla 5 roků, když jsem začala chodit s babičkou do kostela, prostě zvyk. Ona tam chodila, já jsem taky musela. No byla jsem malá, prostě jsem šla tam, kam babička. Babička tomu asi věřila, byla to taková ta správná trpitelka. Když už. Tak už. Ne abysme si šly sednout. Celou dobu jsme chodily dozadu klečet nebo si nanejvýš stoupnout. No to se mi tak chtělo před někým klečet! No budiž, pětileté děcko, dělá co se mu řekne. V červeném baloňáčku, s červenou kabelečkou, v bílém pleteném svetříku, v punčoškách a v bílých botičkách jsem si to tam štrádovala opravdu každou neděli. Musela jsem. No asi mě chtěli převychovat. To mě ale radši měli dát do nějakého tábora. Myslím na tu převýchovu. Třeba do hladomorny. Od dětství jsem byla takový ten typ, co mlčí. Mlčí za každých okolností, strašně se stydí a mlčí. Tak jsem mlčela a poslušně jsem tam chodila. Někdy jsem protestovala, že se chci v neděli dívat na televizi, protože zrovna v tu dobu, kdy jsme chodily do toho kostela, tam dávali ty nejzajímavější seriály. Vždycky to bylo v neděli před obědem. No vydržela jsem to hodně dlouho, protože potom i přes mé protesty mě strčili do náboženství. Chodila jsem tam ve 3. a ve 4. třídě. Bylo to ještě za komunismu a když se nás učitelka ptala, do jakého kroužku chodíme, jako třeba jestli do baletu, do výtvarky, do něčeho na cvičení, tak já jsem řekla, že chodím do náboženství. Tak to brali, jakože nikam. To jsem se velice rozčilovala, že kvůli tomu, že prý nikam nechodím, tak musím chodit do nějakého pohybového kroužku, kde se jenom cvičilo, nic víc. No jasně ostatní děcka chodily do pionýra, na hvězdárnu, do juda, do šachů a já do náboženství. To se prostě nedalo nic dělat. A Bůh ví, že ze mně chtěli udělat hodnou holku, ale jaksi se jim to nepodařilo. Opravdu jsem na to nikdy neuvěřila. No asi mám nějakou nezdolnou povahu, když už se rodina tak snažila mě k tomu vést a vychovávat, ale na mně to tak nějak nefungovalo.

U nás byla ale spousta nejasností, na které jsem přišla. Například, proč brácha tam chodit nemusí a já ano? Proč nechodí i děděček do kostelela a rodiče? Proč mi nikdo neodpoví, na mé zkoumavé otázky týkající se něčeho ohledně náboženství a řeknou mi vždy, že neví? Mně to prostě nedávalo vůbec smysl. Proč lidé spolu podle bible nemůžou spát před svatbou, ale nikdo to nedodržuje a i nadále tam chodí? Proč lidé hřeší a jdou se z toho vyzpovídat, ale své pravé hříchy nepřiznají? A proč, když někdo umře předtím, aniž se stihne vyzpovídat, se dostane do pekla či kam, i když je skoro svatý? A nějaký grázl, který se těsně před svou smrtí vyzpovídá z čehokoliv, půjde do nebe? A proč církev nerespektuje výzkum, který hovoří o homosexuálech zcela jasně, a to že se jedná o vrozenou záležitost a vůbec ne o nemoc? No a ta záležitost s tou vodou a s tím vínem, ta je mi nejasná zcela.

Proč lidé chodí do kostela, když tomu nevěří? Prostě mi nedává smysl tam chodit a nevěřit v to vše. Chodit si tam na oplatku proto, abych se dostala do nebe?

 Plně respektuji lidi, co věří v Boha. Víra je ale něco, co se nedá nutit. Můžete se snažit lidi přesvědčit, aby tomu uvěřili, ale když tomu nevěří, tak tomu prostě nevěří.