Schodek

1. část Miluju schodky. Ne ty ve státní kase nebo v rodinném rozpočtu, ale ty, na kterých se dá sedět. V neděli jsem si sedla na jeden schod u jednoho plotu a napsala jsem tam svoji první pohádku. Na své inspirativní lavičce pak další tři.

O dva dny později jsem napsala na jiné lavičce další pohádku. Dnes jsem se rozhodla, že si udělám hezký den a půjdu na houby. Sedla jsem si na schodek u zábradlí u jednoho malého potůčku, ve kterém jsem se jako malá proháněla na bruslích. Četla jsem si nahlas kousek své další pohádky, která ze mě před chvílí vypadla jako nic. Napsala jsem jí půlku, ale musela jsem si ji hned přečíst.

Zpátky do reality mě přivedla až rodinka, která šla opravdu na houby, ne hledat schodky. Ztichla jsem, protože mimo to, že jsem měla hrozné vlasy, které mě vůbec nezajímaly, jsem si uvědomila, že tu vykřikuju anglické úryvky ze své pohádky s výslovností, za kterou by se nemusel stydět ani rodilý mluvčí. Ale: byla jsem na vesnici, kde si lidé vidí do talíře. A tak jsem málem zrudla hanbou a pomyslela jsem si něco o tom, že se chovám jako místní blázen.

Zpátky do snění mě přivedl až kůň na svahu, který byl naproti mně. Vlastně to byla jenom taková malá černá tečka na zeleném kopečku. Zírala jsem na něho a začala jsem si zase něco mumlat. Podívalala jsem se opět na tu rodinku, která se vydala na houby s plastovými košíky na prádlo. Koukla jsem se na ten svůj proutěný koš, který zel prázdnotou a přemýšlela jsem, jestli má cesta nebude zbytečná, protože místo abych sbírala houby, tak zase domů dovleču nějaký kámen nebo si sednu do mechu a budu psát, psát a psát.

Zpátky na koně a ke svým snům. Dnes jsem měla nějakou smůlu. Opět další 2 postavičky. Už z dálky mě zaujaly. Podívala jsem se na koně a přemýšlela a přemýšlela a nevím proč se mi na mysl pořád dralo slovo svoboda.

Zase jsem pohlédla na ty dvě postavičky. Jedna měla žlutou sukni a čenou halenku. Z dálky zářila. Měla dlouhé vlasy a byla moc hezká. Vedla se za ruku s klukem v bílé mikyně. Měli s sebou velkého psa. Psala jsem si něco a jenom tak mimochodem jsem se podívala na toho kluka. Jen tak ze zvědavosti. Chtěla jsem zjistit, jestli je to ten typ kluka, co se ohlíží po jiných dívkách. Měl naušnici. Vrátila jsem se ke svému psaní. Pořád mi nešla z mysli ta žlutá sukně. Ta dvojice mě magicky přitahovala. Celou dobu se vedli za ruce. Už přešli. Proto jsem na ně zírala zezadu. Pustili se. A v tu chvíli jsem si toho všimla. Byly to dvě ženy a stejně jako mně přišlo nemístné vykřikovat před lidmi, kteří Vás můžou pomluvit, anglickou pohádku, tak se ony dvě pustily, aby si toho nikdo nevšiml.

Můj pohled opět směřoval na tu černou tečku na svahu a slovo svoboda se mi dralo na jazyk o to více.

Nejdůležitější v životě považuji to, aby člověk věděl, co chce, aby ho to, co dělá bavilo a to slovo svoboda s tím úzce souvisí. Toužím po svobodě a to ve všech směrech, ve kterých to jenom jde.

Ten den na mě zíralo spousta lidí. Sedět u potůčku, který už dávno není potůček s prázdným košíkem na houby a něco si psát do notýsku, mumlat si něco pro sebe a mít ten smích těch šílených lidí, kterým je všechno jedno, jsem si tento den prostě nemohla odepřít. Byla to moje satisfakce za všechny věci, které v životě musím dělat a nechci.

Tento článek věnuji lidem, kteří nemají dost odvahy hledat to, co je učiní šťastnými nebo už to vzdali a posílám jim vzkaz, že jenom, když nepřestanou doufat a snažit se, tak se jim může v životě splnit to, po čem touží.

2. část

Nevím přesně kde to začalo, ani kdo za to může, ale: kdyby neexistovali někteří muži v mém životě, tak bych nebyla tam, kde jsem. Nejsem nikde, kde by nemohl být žádný z Vás.

Prostě jsem se jenom vrátila z lesa a sedím zase u toho potůčku, kam snad padají slzy každého z nás, když je nešťastný. A až je jich více, tak se spojí v jednu a nakonec skončí v moři. Děje se to tak se všemi potůčkami, které tečou ve Vašem okolí. Vy jste to nevěděli?

O dva dny později jsem napsala na jiné lavičce další pohádku. Dnes jsem se rozhodla, že si udělám hezký den a půjdu na houby. Sedla jsem si na schodek u zábradlí u jednoho malého potůčku, ve kterém jsem se jako malá proháněla na bruslích. Četla jsem si nahlas kousek své další pohádky, která ze mě před chvílí vypadla jako nic. Napsala jsem jí půlku, ale musela jsem si ji hned přečíst.

Zpátky do reality mě přivedla až rodinka, která šla opravdu na houby, ne hledat schodky. Ztichla jsem, protože mimo to, že jsem měla hrozné vlasy, které mě vůbec nezajímaly, jsem si uvědomila, že tu vykřikuju anglické úryvky ze své pohádky s výslovností, za kterou by se nemusel stydět ani rodilý mluvčí. Ale: byla jsem na vesnici, kde si lidé vidí do talíře. A tak jsem málem zrudla hanbou a pomyslela jsem si něco o tom, že se chovám jako místní blázen.

Zpátky do snění mě přivedl až kůň na svahu, který byl naproti mně. Vlastně to byla jenom taková malá černá tečka na zeleném kopečku. Zírala jsem na něho a začala jsem si zase něco mumlat. Podívalala jsem se opět na tu rodinku, která se vydala na houby s plastovými košíky na prádlo. Koukla jsem se na ten svůj proutěný koš, který zel prázdnotou a přemýšlela jsem, jestli má cesta nebude zbytečná, protože místo abych sbírala houby, tak zase domů dovleču nějaký kámen nebo si sednu do mechu a budu psát, psát a psát.

Zpátky na koně a ke svým snům. Dnes jsem měla nějakou smůlu. Opět další 2 postavičky. Už z dálky mě zaujaly. Podívala jsem se na koně a přemýšlela a přemýšlela a nevím proč se mi na mysl pořád dralo slovo svoboda.

Zase jsem pohlédla na ty dvě postavičky. Jedna měla žlutou sukni a čenou halenku. Z dálky zářila. Měla dlouhé vlasy a byla moc hezká. Vedla se za ruku s klukem v bílé mikyně. Měli s sebou velkého psa. Psala jsem si něco a jenom tak mimochodem jsem se podívala na toho kluka. Jen tak ze zvědavosti. Chtěla jsem zjistit, jestli je to ten typ kluka, co se ohlíží po jiných dívkách. Měl naušnici. Vrátila jsem se ke svému psaní. Pořád mi nešla z mysli ta žlutá sukně. Ta dvojice mě magicky přitahovala. Celou dobu se vedli za ruce. Už přešli. Proto jsem na ně zírala zezadu. Pustili se. A v tu chvíli jsem si toho všimla. Byly to dvě ženy a stejně jako mně přišlo nemístné vykřikovat před lidmi, kteří Vás můžou pomluvit, anglickou pohádku, tak se ony dvě pustily, aby si toho nikdo nevšiml.

Můj pohled opět směřoval na tu černou tečku na svahu a slovo svoboda se mi dralo na jazyk o to více.

Nejdůležitější v životě považuji to, aby člověk věděl, co chce, aby ho to, co dělá bavilo a to slovo svoboda s tím úzce souvisí. Toužím po svobodě a to ve všech směrech, ve kterých to jenom jde.

Ten den na mě zíralo spousta lidí. Sedět u potůčku, který už dávno není potůček s prázdným košíkem na houby a něco si psát do notýsku, mumlat si něco pro sebe a mít ten smích těch šílených lidí, kterým je všechno jedno, jsem si tento den prostě nemohla odepřít. Byla to moje satisfakce za všechny věci, které v životě musím dělat a nechci.

Tento článek věnuji lidem, kteří nemají dost odvahy hledat to, co je učiní šťastnými nebo už to vzdali a posílám jim vzkaz, že jenom když nepřestanou doufat a snažit se, tak se jim může v životě splnit to, po čem touží.

2. část

Nevím přesně kde to začalo, ani kdo za to může, ale: kdyby neexistovali někteří muži v mém životě, tak bych nebyla tam, kde jsem. Nejsem nikde, kde by nemohl být žádný z Vás.

Prostě jsem se jenom vrátila z lesa a sedím zase u toho potůčku, kam snad padají slzy každého z nás, když je nešťastný. A až je jich více, tak se spojí v jednu a nakonec skončí v moři. Děje se to tak se všemi potůčkami, které tečou ve Vašem okolí. Vy jste to nevěděli?