Jsou jisté věci, které před okolím tajím. Jedna z nich je moje utkvělá představa, že můj život nemá žádný smysl. V minulosti jsem totiž dělala tu chybu, že jsem si vytipovala jednu osobu a té jsem to předříkávala jako kouzelnou formulku a myslela jsem si, že se tím něco změní. Nezměnilo se nic.
Od té doby uplynula spousta měsíců a pořád není nic, co by mému životu dávalo cestu, která má směr a cíl a tím i nějaký smysl. Možná jsem to tak často opakovala, protože jsem se nudila, nebo proto, že už jsem měla skoro všechno, co jsem si mohla přát a nic mi nechybělo. Potom nastal zlom a ztratila jsem všechno, co se dalo a zůstal mi jenom ten holý život. Veplula jsem do životní krize a i když nebylo nic, co by mě drželo nad vodou, hlavu jsem měla pořád nad hladinou. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem plavat.
To, že můj život nemá vůbec žádný smysl, jsem si myslela dál. Bylo v životě pár okamžiků, kdy jsem na to pozapomněla, ale veze se to se mnou. Pořád mám nějaké nevyřešené záležitosti a na chvilku jsem zase zapomněla na to s tím svým nesmylem. Hledám smysl svého života a vím, že není ani v lásce ani v bohatství. Jednu dobu jsem si myslela, že jsem na to už přišla, že pravý smysl mého života bude v tom, když budu pomáhat lidem. Trošku jsem jim pomáhala, ale efekt to byl krátkodobý a bylo to jenom o pocitu, který nakonec stejně vyprchal. Bylo sice hezké, že se oni cítili lépe, já jsem se cítila lépe, ale komu všemu bych musela pomoci, aby se to stalo smyslem mého života?
Pochopila jsem lidi, kteří mají všechno a necítí se šťastní. Nedalo by se říct, že jsem přímo nešťastná. Je to určitý druh krize, který se sune celým mým životem a mám takový pocit, že můj život je hledání. Je to hledání, na jehož konci nic není. Člověk pořád něco hledá, až to najde a myslí si, že je to to pravé. Pak se mu pokašle zase jiná sféra života a musí hledat zase něco jiného. Je to tak pořád dokola. Takže i když si myslíme, že už bysme relativně mohli být spokojení, pohnojí se zase něco jiného. Nevím jak vy, ale já to tak alespoň mám. Ne že bych si stěžovala, ono to je docela zábavné, jsou to takové toče, které píše sám život. Je to někdy legrace, když si to člověk vybaví zpětně, v tu dobu se necítí dvakrát dobře, ale potom může alespoň říct, že to v jeho životě stálo za to a i když se to zdá jako bezcílné putování i hledání cíle a smyslu může být smysl.
Ale zjistila jsem, že s tím pomáháním to nebude tak horké, tak jsem se vrhla do sebevzdělávání a začala jsem se věnovat víc svým koníčkům a sportu. Docela to pomohlo odvádět pozornost. Jenomže cokoliv příjemného jsem dělala, tak se mi na tom vyvinula závislost a té aktivity jsem se později nemohla zbavit. Ať to byl nějaký koníček, nejaký způsob sebevzdělávání nebo počítač. Našla jsem si nové kamarády, ale pořád mi tak nějak něco chybí a nevím co to je. Je to takový zvláštní pocit, který se těžko popisuje. Někdo by mohl říct, že mám roupy, ale nemyslím si, že to by byl ten problém. Začala jsem si myslet, že mi asi chybí nějaká profese. Celý život jsem tak nějak dělala to, co se dalo, práci jsem měla takovou jakou jsem našla, ale spokojená jsem nikde nějak moc nebyla. Občas se podařilo, že se našla i taková, kam jsem chodila s radostí. Ale zase, byla práce smyslem mého času a na koníčky tak jaksi už nezbývalo. Po příchodu domů nastala nuda.
Rozhodla jsem se, že počkám a když se nedočkám, tak začnu hledat a tentokrát pořádně. Zatím jenom vzdychám a už jsem s tím únavná, nejlepší je, že když se neudržím a postěžuji si před někým, tak mi pak chodí sms s radami, jak a kde najít smysl života. Nabízí mi vlastně ulehčení mé práce. Otázka je, jestli když Vám někdo smysl Vašeho života naservíruje, budete spokojení a nebo si raději řeknete: „Ano, je to tak, smysl mého života je se hnát za něčím a nebýt nikdy s ničím spokojený, jenom je potřeba najít ten cíl, za kterým to uhánění potrvá a nikdy neskončí, aby se cíleček a smysl nemusel zase hledat. Protože lopotit se za něčím je k nezaplacení, znamená to víc, než pohoda u bazénu a nicnedělání.“
Jednu dobu jsem si také myslela, že cílem mého života by mohly být děti. Jenomže mi také došlo, že jiný člověk nemůže být smyslem ničího života. Přece kdyby potom náhodou z Vašeho života odešel, tak se nepůjdete zbláznit, ale řeknete si: „Ano, lidé přicházejí a zase odcházejí, není to žádná hrůza. Životem nám přece prošla spousta lidí. Nemuseli ani umřít, jenom se nám třeba ztratili z očí. Ale náš život šel dál, i když to zpočátku třeba bolelo.“ A i když vím, že to potrvá a nic není hned, rozhodla jsem se hledat už vím, že pokud si člověk počká, tak se dočká.
