Tak si představte, že jsem se rozhodla, že si dnes konečně lehnu do postele a budu psát vleže. Možná, že si klepete na čelo, ale možná to děláte také tak. Je mi tak nějak líp.
Ležím teď tedy v posteli, podestlaná polštáři a před sebou mám na kolenou v úhlu 45 stupňů položený notebook. Jsem zvědavá, jak dlouho mé nadšení vydrží. Hlavně když mě jeho hrana začíná tlačit do břicha.
Zase už je čas jít spát a zase je ta blbá neděle. Já to nechápu, jak to někdo dělá, že si dokáže užívat života. Já zatím jenom všechno protrpím. Je jedno, jestli jsem v práci nebo doma. Jsem bývalá workoholička a rozhodla jsem se, že se nebudu trápit, že nemůžu být v práci a budu si užívat volného času. Ale nevím, jak se to dělá. Dala jsem na to pár roků, ale jediné, co jsem se naučila, je nesnášet neděli.
Dřív to bylo jiné. Hledala jsem si práci, která mě baví, pokud mě nebavila, vždycky jsem odešla. Nechápala jsem, že si někdo hledá práci proto, aby si vydělal peníze. Vždycky jsem se všech ptala, jestli ho jeho práce baví, ne kolik si vydělá.
A také jsem si myslela, že když mě to v práci nebaví, tak musím odejít. Zlomilo se to až tady v Německu. Odejít jsem chtěla mnohokrát. Hlavně proto, že jsem vztekací povaha a když se mi něco nelíbí, tak někdy i křičím. Neodešla jsem ale nikdy. Tajně si myslím, že oni by se mě teď chtěli zbavit. Velice se jim totiž líbilo, když jsem jim dříve na všechno říkala ano. Také to zkuste. Dokonce jsem viděla nějaký film, kde to bylo hlavním tématém, říkat životu ano. Říkáte ano na všechny výzvy a život se Vám zlepší k lepšímu.
Aniž bych chtěla, tak jsem je tím asi postupně dostávala. Jednou ještě hodně na začátku se moje šéfová ptala jedné kolegyně, jestli přijde v sobotu do práce. Já jsem byla u toho a ta kolegyně se automaticky obrátila ke mně a říká, že přijdeme. Šéfová říká: “Ohdana (tak mi říkala, asi neuměla vyslovit B), ty nemusíš přijít. Ty chceš přijít?” A já na to jako trdlo: “Ja.” (ja=ano)
Předtím jsem nikdy rukama nepracovala a nikdy jsem nebyla v zahraničí. Přijet do Německa a pracovat tam bylo pro mě něco jako euforie. Hlavně proto, že mám ráda cizí jazyky. Z práce jsem měla ale legraci. Když jsme někdy něměli, co dělat, tak nás poslali uklízet. Já v čepici a v rukavicích, šálu na krku, metlu v ruce a smála jsem se, že kdyby všichni moji kolegové z kanceláře nebo doma viděli, že jsem odjela do Německa k lopatě, tak by se potrhali smíchy. Já se za břicho popadám až teď, když si na to vzpomenu a hodně se divím, že mě nevyhodili, protože zametat moc neumím dodnes. Bylo ale asi vidět, že tam chodím ráda. Každému jsem říkala “Ahoj!” pořád jsem se smála. To jsem ještě svou práci upřímně milovala.
Teď je to jiné. Dělám jednotvárnou práci, u které není potřeba nějak moc myslet. V práci ale strašně moc přemýšlím, hlavně nad svým životem, práce mě zase až tak nezajímá. Je to poprvé v životě, kdy je mi moje práce zcela ukradená, jediné, co mě zajímá, aby mi přišla na účet výplata. Myslím, že jsem z workoholismu vyléčena a je čas si najít dobře placenou práci.
Včera jsem přišla domů z práce a chtěla jsem si pořádně odpočinout. Měla mi k tomu pomoci výborná oříšková zmrzlina. Na té jsem nic závadného neshledala. Na rozdíl od některých tyčinek, které byli v poslední době v Německu staženy z prodeje z toho důvodu, že obsahovaly plast.
Ale dále. Sednete si, zapnete si televizi a bafnou na Vás vraždy. Vydržela jsem a nevypnula to. Takže pohoda. Někdo někoho zavraždil, chytili ho, odseděl si to, nebo ho zabili, můžeme diskutovat, jestli uzákonit trest smrti anebo ne, ale nezlobte se na mě o víkendu si chci užívat a ne se zabývat tím, že někdo někoho zavraždil, podrobnosti líčit nebudu, protože ten úsek s useknutými hlavami by se Vám nemusel líbit.
Další, co jsem udělala, bylo to, že jsem si dala šlofíčka. Pak jsem se probrala a začetla jsem se do zpráv na internetových portálech. K mému velkému překvapení jsem se tam dočetla, že se Německo připravuje na uzavření hranic s Rakouskem. Překvapená jsem hlavně proto, protože do té doby byly ostatní státy osočovány, že nechtějí na své území pouštět migranty, další překvapení proto, protože z Německa migrantů prý ubývá. Dovolím si drze poznamenat, že se jim nedivím a že v Řecku je lepší počasí a moře zadarmo. Není to narážka na migranty, ale na to, jak je v Německu všechno šíleně drahé a když jdete někam na veřejnost a nemůžete nevyslechnout nějaký soukromý rozhovor, tak v každé druhé větě je částka, kolik euro něco stojí a jak někdo někam šel, protože je to zadarmo. Ani bych se nedivila, kdyby jim někteří takovou “dovolenou” u moře dokonce záviděli. V takovém duchu jsem promrhala celý víkend.
Někdo se toho, že se zavřou hranice děsí, já se na to těším. Hlavně proto, že jeden můj cukroušek odjel z Německa do Rakouska na zimní dovolenou. Byla jsem docela naštvaná, že mě nechtěl vzít s sebou. Teď jsem docela ráda. A tiše doufám, že ztratí pas a zpátky už ho nepustí.
