V televizi běžela reklama na vitamínové tabletky, které máte koupit svým babičkám. Tvůrci reklam dobře ví, že babičkám se kupují dárky nejhůř.
Člověk nikdy neví, co koupit, aby udělal radost a ať koupí, co koupí, nikdy není úspěch zaručen. Babičky jsou rády, že přijdeme a říkají, že už jim nic kupovat nemáme, že nic nepotřebují. Ale i tak. Rádi bysme jim udělali radost.
Seděly jsme s mamkou a ségrou v obyváku a já jak jsem uviděla, tu reklamu, tak jsem si na něco vzpomněla. Říkám: „Vzpomínáte si, jak babička dostala minulý rok ty tabletky?“ „Né“, řekli jednohlasně. „Vy si to nepamatujete?“ „Ne“ „No od tety“ říkám já.
Přišla jsem tam, babička hodila na stůl sáček a že neví, co to je. Byly to tabletky na protézu. Myslela si, že ji chci otrávit. Řekla jsem babičce, že jsou to asi nějaké vitamíny. Že je tam namalovaná sklenička, že to má rozpustit ve vodě no a asi vypít. Já jsem jí to přeložila, protože to bylo anglicky. Pak vytáhla takový obrovský kartáček a říká: „Je to jakési veliké, to jsem ještě neviděla, ani to do huby nevejde. Podívala jsem se na babičku a chytla záchvat smíchu. „Babi, to nejsou vitamíny, ty tabletky. Ukaž. No jasně, ta sklenička je škrklá. To jako že se to nemá pít.“ „Ale tys říkala, že to mám vypít!“ řekla babička. „No vidíš, tak ne. Tím obřím kartáčem si vyčistíš protézu a tu tabletku rozpustíš ve vodě a necháš to v tom přes noc.“ Pak se začala smát babička. Má lehce přes sedmdesát, ale zuby má ještě svoje.
