Jiná žena

„To je pro mě moc daleko,“ užila jsem lži - té milosrdnější z milosrdných. Normálně mě zájem mužů těší. Občas mě to ale unavuje a už nevím, co říct, když z mé strany zájem není. Vysvětlovat, že spát s každým, kdo si o to řekne nejde, pomohlo jenom jednou. Ten muž mi na to s plným pochopením odpověděl, že by to bylo moc namáhavé.

Naposledy mi kolegyně z práce klínila do hlavy, že její bratranec je do mě zamilovaný a že mi vzkazuje, že mě chce zase vidět. V duchu jsem si říkala, a co jako, protože tenhle její rodinný příslušník si zjevně myslí, že jsem panenka na hraní a když jsem s ním pila úplně náhodou kafé, tak mě pořád tahal za líco, jako kdyby mu bylo padesát a já byla jeho vnučka. Cítila jsem se tak špatně! Vůbec nepomáhalo, když jsem mu říkala, ať na mě nešahá a že o něho rozhodně žádný zájem nemám a že se k sobě vůbec nehodíme. Už si jasně nevzpomínám, kde nabral moje telefonní číslo, ale začal mi psát, kdy se jako zase potkáme a tak.

Jednou jsem měla slabou chvilku a napsala jsem mu já. Ale bylo to vyloženě z nudy. Byl v práci. Pak jsem na něho zapomněla a jeho už to přestalo bavit psát mi, že mě miluje, i když mě vůbec nezná a ani nevím, jestli si pamatuje moje jméno. No teď si na něho sice vzpomenu, ale je to pokaždé, když se na mě jeho turecká sestřenice v práci podívá, jako kdyby mě chtěla propíchnout. Naštěstí je pořád nemocná, takže se na mě dívá jenom jeden týden v měsíci.

Ach jo. Tak ho nechci a co jako. Proč si všichni myslí, že mají právo mi říkat, co chci? Možná působím trochu jako papírová loutka, když sedím a nebo stojím a nechce se mi mluvit o blbostech, které mě nezajímají, nudí a nebo iritují, ale to neznamená, že mi někdo může diktovat s kým se mám scházet, s kým se bavit nebo spát.

No a dnes mě začal uhánět jeden takový, už nevím odkud, ale to že je z daleka, je dobrá výmluva a navíc je to i pravda. Já vím, že když o někoho stojíte, tak je to jedno odkud je, ale jak se někoho zbavit o koho nemáte zájem, nevím. Jenom vím, že to, že mu to neustále opakujete nezabírá a ozývá se Vám o to častěji a chce Vás pořád vidět. Tedy pokud je ten zájem opravdový.

Také jednoho takového mám, kterého uháním i když vím, že je to marné. Je to skoro půl roku, co jsem mu psala, že ho miluju, aniž bych ho pořádně znala. Přiznávám se: úplně mi přeskočilo. Dokonce ani nevím, jak se milý Matthias jmenuje příjmením, ale občas mám chvilky, kdy mi leží v žaludku a přemýšlím, čím to asi je, že chci vždycky někoho, kdo mě zrovna ne. A navíc někoho, kdo není milý, chová se jako vůl a mě to k němu táhne a táhne. Snad o to víc. No bude to asi právě tím, že mě nechce, jiný důvod teď, když mám čistou mysl nevidím. Navíc cukroušek bydlí pár set metrů ode mě, také bohužel nebo možná naštěstí nevím, kde přesně.

Vím, že ho jednou zase potkám a jsem docela zvědavá, jestli na mě bude zase zírat jako vždycky, když se potkáme, ale neřekne ani slovo, otočí se a bude dělat, že mě nezná. Ještě nikdo se na mě nedíval tak jako on. O to větší překvapení byl pro mě jeho nezájem. Nepochopím to, ale už jsem se s tím naučila žít a vím, že jsou i jiní muži.

A muži, chtěla bych Vám něco říct: Jsou i jiné ženy!