Je to v ... Trávě!

16:52 mi jede autobus domů. Je 16:30. Mám přesně 22 minut na to, abych ze sebe něco vymáčkla. Něco alespoň takového, jako když jsem tu seděla před týdnem, před 14 dny, před 3 týdny… Kde? Už rok si chodím pravidelně sednout na lavičku na nádraží. Vždy se sem dotáhnu s neskutečně těžkou taškou a nikdy mi nejede vlak ani autobus a musím čekat.

Čekám tu ale ráda a to proto, že je to neplánované. Dělám věci neplánovaně a i tak vždy skončím na stejné lavičce, ve stejný den v týdnu, ve stejnou hodinu. Potkávám tu stejné lidi a dělám ty stejné věci.

Ne. Nemyslím to tak doslova a jak už bývá zvykem pisálků, tak i já často přehnáním, vymýšlím si a vy mi to pak věříte. Umocňuji tím jenom to, že nad věcmi potom víc přemýšlíte. O nic jiného mi nejde. Vážně.

Takže i když vy děláte něco s takovou železnou pravidelností a je jedno jestli si to plánujete nebo ne, vždycky si nakonec koupíte to samé pečivo, ten samý časopis nebo půjčíte ten samý film. Každý rok jedete v tu samou dobu na dovolenou, neporušujete pravidla, které za ty roky berete jako samozřejmost. Vždycky nakonec uděláte to, co Vám vyhovuje.

Když potkáme nového partnera, tak se nám občas stane, že ten náš „zajetý“ život tak trochu vykolejí a je otázka, jestli jsme ty změny, i když jsme jim alespoň zpočátku otevření, schopni akceptovat i když nám zcela nevyhovují.

Co tím vším chtěl autor říci? Chtěla jsem nakousnout otázku toho, jestli se lidé vážně dají předělat a jestli si donekonečna budeme myslet, že budeme konečně šťastní, když překopeme celý svůj doposavadní vcelku spokojený život, zbavíme se svých zálib, své práce a všech svých rituálků, které nám vyhovují, které jsme si léta vytvářeli a do té doby, než přišel „on“.

Než budeme chtít někoho předělávat, vážně bychom se měli zamyslet nad tím, jak by se nám líbilo, kdyby se nás někdo snažil připravit o náš každodenní šálek kávy, o naši každovečerní půlhodinku nad knihou, kdyby z nás někdo chtěl mít věrnou kopii svého rodiče, bývalého partnera nebo sebe sama.

Vždycky potkám muže, který se mi zdá skoro dokonalý a potom se mi na něm přestane líbit úplně všechno. Nelíbí se mi, jak se chová ve společnosti jiných lidí, nelíbí se mi, jak polyká potravu, nelíbí se mi, jak se tváří, když mu říkám, že je nudný, nelíbí se mi, když neprotestuje vůbec proti ničemu, co chci já, když nemá svůj vlastní názor a spousta zdánlivých maličkostí, které dohromady dělají úplně jiného člověka, než jsem si na počátku myslela, že je.

Zpočátku každého vztahu, ruku na srdce, se všichni tak trochu přetvařujeme a časem nám spadnou růžové brýle zamilovanosti, někam do trávy a uvidíme to, co jsme neviděli.

Člověk, kterého jsme milovali, pro nás najednou nic neznamená a když se na něho podíváme těmi jinýma očima, už bez lásky, tak se nám mnohdy chce brečet.

Zjistíme tak, že to není jeho chyba, že takový byl pořád, jenom jsme si toho nevšímali, nebo se nad jeho chybami pousmívali, lehce je ignorovali a i on se snažil to, že není dokonalý, skrývat.

Myslím si, že není chyba se rozvést, když se chyba stala už tehdy, kdy jste se vdali nebo oženili bez zralé úvahy. Některé věci nesnesou unáhlení a sňatek mezi ně patří.

Je 16:44 a já Vám nemám víc co říct. Sedla jsem si tu dnes s deníčkem, jako každý týden a chtěla psát o Kjáře, jak leží svázaná v rakvi a … ale o tom příště. Možná.

PS: Vlastně jsem si ten autobus dnes nechala ujet naschvál, nedalo se odolat tomu, že má oblíbená lavička byla volná.