Hřišťátka

Mám teď krapet víc času. Ne proto, že bych dala výpověď, nebo že bych se rozvedla, nebo rozešla se svým nepřítelem. Ne. Mám ho proto více, protože jsem si určila prioritu a to jsem já a moje zdraví.

Jsem od přírody introvert, ale žiju vcelku rušný život a nezbývá mi prostor věnovat se sama sobě. Lidské psyché je tak důležitá věc, jak jen může být. K tomu, aby nám bylo dobře na světě, si musíme být schopni udělat očistu duše, čas od času hodit všechny problémy za hlavu a naučit se relaxovat, nepoddávat se stresu, každodennímu shonu častokrát za ničím a pěkně zbytečnému. Pokud si tohle neuvědomíme, že rozčilovat se kvůli zbytečnostem a snažit se měnit věci, které měnit nelze, nemá smysl, jsem připraveni na cestu rovnou do pekel.

Mám našlápnuto. Včera jsem měla takovou příhodu. Strašně, ale strašně jsem se namíchla, protože mi nejsou jasně zadávány úkoly, které mám plnit, vládne kolem mě absolutní chaos, a jako nově příchozí jsou na mě vyvinovány tlaky, abych řešila situace, které se dlouhodobě neřeší. Jsem tak mezi dvěmi mlýnskými kameny, kdy se to na mě valí ze dvou stran a já jsem ta zeď, kterou se snaží obě dvě stany přelézt. Jsem ta zeď, ale nemám možnost ovlivnit, jak bude vysoká, ale obě strany se snaží ji přeskakovat. Dopracovalo to do stavu, kdy na mě obě dvě strany visely, pověsily se na mě a přetlačovaly se a ani jedna strana nechtěla ustoupit. K tomu, aby byla moje zeď pevná, potřebuji rozhodčího. Nemůžu si stát, když nemám pevné základy. Jsem hřišťátko, na kterém si hrají děti a kdo bude z koho se rozhodne buď samo tím, protože se to neřeší, nebo také tím, že ustoupí ti slabší. Silnější vyhraje, překulí se na druhou stranu hřišťátka a s tou slabší stranou si mává, jak se jí zamane.

Já jsem stavitelka zdí. Za mou zeď se většinou nikdo nedostane a pokud se někdo snaží moji zeď zadupat do země a není tu šance adekvátně reagovat, stane se mi to, co včera. Cítila jsem se už opravdu bezmocně. Zatočila se mi hlava. Byla jsem v absolutním stresu, nemohla jsem se ani nadechnout, musela jsem si sednout a napít se. To se mi opravdu nestává a měla bych proti tomu bojovat, aby se mi to už nestalo. Možností je několik.

Všechno, co se nám děje je stav naší mysli a toho, jak jsme odolní a jak jsme schopní zvládat zátěžové situace. Pokud se ocitneme v situaci, ze které nevíme kudy kam, můžeme rezignovat nebo bojovat. Můžeme být laxní, nechat si šlapat po hlavě a spokojení budou ti druzí především. Nebo můžeme riskovat, že se budeme vystavovat bojům, které nemají konce. Můžeme si dupnout. Když si ale dupneme, může se nám stát, že se propadneme a peklo si vezme to, co mu náleží. To, jak budeme reagovat na konflikty, je jenom na nás. My sami si musíme určit priority a já se obávám, že lidské zdraví je priorita číslo jedna, protože nic nestojí za to, abychom skončili v nemocnici se žaludečními vředy, infarktem nebo třeba také v blázinci. Meze musí být určeny a nikdo si nemůže dovolit Vám šlapat po hlavě. Já vím, že dnešní doba tomu nahrává a že kdyby nebylo stresu, tak by naše výkony bez tlaku nebyly takové, jako když pracujeme pod tlakem, ale pořád jsme jenom lidé a měly by se brát ohledy na to, že by se s námi jako s lidmi mělo zacházet a že lidské možnosti jsou omezené, neměli bychom běhat jako psi, abychom plnili něco, co se plnit nedá. Pořád je ale obrovský rozdíl v tom, když jsme ochotní pro věc dýchat a rozkrájet se a víme, že to jde, jsme pod tlakem, ale požadavky jsou pořád ještě přiměřené, než když dostáváme nesmyslné úkoly, které se splnit nedají, ať jsou z nás třeba kostičky.

Místo hlavy mám balón. Čekám, jestli splaskne, jak mi bylo přislíbeno, že se tak stane. Nechci jít cestou jedním uchem tam, druhým ven. Konfliktní situace na tomto světě existují, ale obávám se, že nám lidem byla do vínku dána schopnost komunikace a problémy jsou od toho, aby se řešily a ne zametaly pod koberec. Uhýbat před problémy nevyřeší vůbec nic, utéct umí každý, ale postavit se situaci a řešit ji, pokud jsou strany ochotné ji řešit, umí málokdo. Přála bych si, aby zátěžových situací v našich životech bylo co nejméně, ale zároveň vím, že úplně je vymýtit z lidského bytí je nereálné. Je na každém z nás, jak se naučíme odpočívat a relaxovat, abychom byli na další boje připraveni.

Odpočinek je důležitý, protože jedině, pokud si pořádně odpočineme a odreagujeme, budeme v plné zbroji připraveni na další boje. Budeme nastartovaní a budeme mít čistou hlavu. Pokud se budeme snažit na úkor svého volného času stihnout to, co se nedá, budeme unavení a naše snahy budou spíše kontraproduktivní. Pokud si najdeme i jiné oblasti života, kterým se budeme věnovat stejně rádi, můžeme být spokojení a šťastní na tomto světě a neskončíme spolu jednoho dne všichni na psychiatrii.