Ber ho, holka! (9)

Ten den byl jiný. Normálně to nedělám, ale nedalo se tomu odolat. Potkala jsem ji před dvěma dny. Řekla, ať za ní nechodím. To neměla říkat. Zakázané ovoce chutná asi ze všeho nejlíp. Byl pátek a já jsem neměla chuť na pivo, jako většina přísedících, ale chtěla jsem si jenom pokecat. Zvolila jsem si pro to poněkud rušnější lokál.

Jednalo se o putyku nevímkteré cenové, kde měli polosuché WC. Ale mně se tam líbilo. Něco tam na mě dýchlo. Nebyl to ten chlap od vedlejšího automatu. Ty záclony podivné barvy, které tam visely na okně, jako oběšenci jsem přehlížela, ale ti dva opilci, kteří se ke mně začali podezřele naklánět, se ignorovat nedali.

První se ke mně začal přibližovat jeden. Po chvíli zajímavého rozhovoru, jsem si začala připadat jako marťánek a s ledovou tváří jsem mu sdělila, že mezi námi dvěma jsou meziplanetární rozdíly. Škrček, který si bez optání přisedl mezi nás, nám přerušil rozvod, který jsme právě plánovali, co na tom, že na svatbu ještě nedošlo. Škrček první chvíli nechápal. Seděl u baru na židli, takže nám byl po krk a vzhlížel k nám. Ten druhý byl obr. Prohodila jsem, že někteří se na nás holt dívají zvrchu a někteří zdola. Nevím, kde se to ve mně najednou bralo. Byla jsem po celém dni už docela unavená a začínala jsem se podezírat, že můj mozek se vydal na dlouhou procházku již před hezkými pár hodinami. Ale i tak jsem v podobném duchu perlila do jedné do rána. Obr si nejprve klepal čelo, když jsem vybalila ty svoje hlášky o těch meziplanetárních rozdílech, později si ho však utíral od potu, jak se mu začínal zavařovat mozek od mocného přemýšlení, aby pochopil ty moje hlášky a narážky na mužskou rasu. Kamarádka, za kterou jsem přišla, zůstala na suchu a jenom tiše zírala a polykala slzy smíchu. Ze škrčka vylezlo, že mu jeho přítelkyně, se kterou byl 8 let, právě poslala sms, že se s ním rozchází a že o své peníze nepřijde. Žasla jsem nad tím, jak je to dnes jednoduché se někoho zbavit. SMS o půlnoci, že máte náhradu a slib, že své závazky uhradíte a máte doživotně pokoj.

Škrček se ke mně začal naklánět čím dál tím víc, jako kdyby také toužil po nějaké náhradě. Jenomže ten obr začal šíleně žárlit. Před tím se po mně sápal on. Furt mi zahlížel po hodinkách. Ale spíš než nějaká náklonnost to vypadalo, jako kdyby mi je chtěl ukrást. Byl vtipný a chytrý, což bývá obvykle pro mnoho dam smrtelná kombinace. Nebudu psát, že nebyl můj typ. Ani nevím proč, řekla jsem mu, že u mě nemá šanci. Nemám to ráda, když se po mě sápou neznámí chlapíci, se kterými jenom nezávazně žertuji. Ale smáli jsme se na celý bar. A co jako? Většinu vtipů jsem musela stejně udělat sama. Ale nahrával mi, to se musí uznat. Takže mi nemohl říkat, že jsem drzá. Mohl si za to sám. Škrček se začal provinile cukat, protože to mezi mnou a tím strárnoucím pánem docela jiskřilo a furt prohlašoval, že má pocit, že nám to kazí. Nevím, co nám chtěl kazit. Je pravda, že škrček mi ze začátku trochu vadil, ale pak jsem si na něho zvykla a začalo se mi to líbit i s ním a to, že byli dva. Dva stárnoucí štamgasti v hospodě u nikoho, kteří požili příliš mnoho poživatin určeným smutným duším především.

Dlouho jsem se tak nezasmála, opravdu jsem perlila. Prohlásila jsem že život není o vlasech  (obr byl trochu plešatý). Škrček chtěl totiž obrovi pár vlasů půjčit. Byl to škrček se šílenou záplavou dlouhých hustých kudrnatých nešedivých vlasů. Nakonec když o tom tak přemýšlím, tak se nedivím, že si ten obr myslel, že ho balím. Hrála jsem si celou dobu, co jsem se s ním bavila s náušnicemi a kroutila jsem si vlasy na prsty. A kdo to nedělá? Dělají to všichni, né? Pokud mají vlasy. Tož jsem tam tak flirtovala, smála se a potom zmizela jako pára nad hrncem. Byl to malý bárek a já jsem se tam řezala jako malá, bylo mi tak dobře. Nechtělo se mi odcházet. Jenomže už jsem byla unavená, břicho mě bolelo od samého smíchu a ten škrček se dal na ústup a už to nebylo ono. Ale byla jsem ráda. Jinak bych tam asi seděla doteď. Nechtěla jsem tam zůstat sama s tím obrem. Neříkám, že by to nemuselo dobře dopadnout. Neříkám to, ale čert nikdy neví.

Tak a teď nevím, jestli jsem tam kamarádce náhodou neudělala ostudu, protože tam na mě všichni zírali, jak se řežu tím svým hurónským smíchem. Nepatřila jsem tam asi, protože na mě zírali doslova všichni a když jsem odcházela, tak neznámí lidé mi říkali: „Nashledanou.“ Jestli jsem tam řvala přes celý bar a jestli slyšeli i to, o čem se bavíme, nevím, ale obávám se že nemohli přehlédnout můj upřímný smích. Bylo mi tak dobře, v prostředí, kde si nikdo na nic nehraje a nemá potřebu se přetvařovat. Já osobně nesnáším restaurace, kde se musí způsobně sedět, aby Vám omáčka neukapla bokem a mít ruce složené v klíně, líbezně se usmívat a chovat se slušně. Není nad to zařvat si smíchy tam, kde je dovoleno všechno, kde to něčím žije a dýchá tam na Vás zabydlené prostředí. Co na tom, že doma se tam cítí každý popelář. A tak jsem si na jeden den v životě propůjčila místo, kam si chodí sednout králové, kteří řídí něco neidentifikovatelného, ale je to stejně důležité pro nás pro všechny, jenom si to nepřiznáme, nevšímáme si toho, nevážíme a dál si utíráme brady v luxusních restauracích do škrobených ubrousků, umýváme si ruce ve skleněných miskách, abychom si neupatlali ty své zlaté kreditky, hážeme falešné úsměvy na své obchodní „přátele“ a myslíme, si, že někoho přelstíme a dostaneme tím, že se budeme chovat neupřímně.

Nesnáším lež a přetvářku. Jsem radši, když mi někdo do očí řekne, že se chovám jako debil, než když slintá všude okolo a říká mi, že mám krásné oči a v duchu si myslí, že jsem čarodějnice první třídy. Tímto vyhlašuji slávu tomuto lokálu a slibuji se, že se tam na ty osamělé dušinky při nejbližší příležitosti zajdu zase podívat a splachovadlo si vezmu s sebou.