„Vidíš, jak umím šetřit? Mám ho asi od svých 10 let a stál 4 koruny!“ Podala mu ho a on na ni vyvalil ty svoje očiska, která vypadala, jako kdyby s nimi vytřel oblohu a zabavil jí ho.
Ona ani nemrkla brvou a pomyslela si něco o tom, že je to pěkná straka. On si nevytíral zadek novinami, jak to dělají někteří chlapíci, kteří chtějí ušetřit, ale žil, tak skromně, že kdyby si postavil stan a přinesl si do něho přikrývku, polštář a krabičku poslední záchrany, tak by měl k dispozici víc potřebných věcí, než teď. Byl to povrchní parchant a přitom nedisponoval ubrouskami na smrkání, škrabkou na brambory, jehlou a nebo nůžkami. Krámů měl plnou skříň, ale byly to pro normální holku nepoužitelné věci. Například přilba. Na co by jí byla přilba, když si neměla ani čím vysušit vlasy?
Když jí chtěl uvařit oběd a odběhl si do obchodu koupit 1 cibuli, vrazil jí do ruky kudlu a řekl jí, ať s ní otevře konzervu. Zaraženě se na něho podívala, ale jeho rozkaz se snažila splnit. Až zabouchl dveře, vybuchla v takový smích, že se jí podlamovala kolena, smála se tak, že se málem počurala. K otvírání konzervy se dostala asi tak až za pět minut, až se uklidnila a až jí vyschla poslední slza.
Nakonec ze všech svých posledních sil konzervu otevřela torzem, které si mohlo říkat otvírák leda tak, když jste se na něho podívali z okna naproti stojícího paneláku. Když přišel, nasadila zase ten svůj líbezný úsměv. Ten jí ale vydržel jenom do té doby, než jí naservíroval pokrm do hlubokého talíře a dal jí lžíci.
„Dáš mi ještě vidličku?“ řekla a žalostně se na něho podívala i když ještě nevěděla, co ji čeká. „A čím budu jíst já?“
„Ty jako nemáš další vidličku?“
„Ne. Jedna mi stačí.“
„Aha,“ řekla a cukal jí tak koutek, že to zase nevydržela a vypukla v smích.
„Ty se mi pořád směješ!“ Na to už nedokázala říct vůbec nic, a i ten hlad už ji přešel. Mimochodem špagety byly moc dobré, to jak je vařil už raději neřešila, poslušně snědla to, co jí uvařit a děkovala Bohu, že ho nenapadlo jí udělat zase míchaná vajíčka nebo namazat rohlík. Ale dostala i kávu. Tu jí zamíchal příborovým nožem.
„Co děláš ve volném čase?“ zeptal se jí.
Ona na něho hleděla a asi tak deset minut si z něho dělala srandu, protože nemohla pochopit, kde se v něm vzal ten náhlý zájem o její osobu. Bylo to nepochopitelné asi tak, proč spal s jejími vložkami a použitými ponožkami pod polštářem, stejně jako to, proč jí šlohl starý hřebínek za 4 koruny. Že jí zabavil starý hřebínek, který se podle něho hodí maximálně tak na česání králíků, bylo ještě o něco málo pochopitelnější než to, že spal s jejím rolákem, ke kterému pořád čmuchal, protože mu ji připomínal.
„No víš, občas něco napíšu. Ale neboj, o tobě psát nebudu.“
To mu opravdu řekla. Ale vydržet se to nedalo. No vy byste odolali?
„A co vlastně děláš v práci?“ To ji překvapilo ještě víc. Ten náhlý zájem o ni ji dostával. Když mu začala líčit, že když přijde do práce, tak se jde první vyčurat, potom se přezuje, uvaří kávu a zapne počítač, tak na něm viděla, že to nebyly informace, které ho zajímaly. Odkud vítr vane zjistila, až jí začal líčit, co snídá každý z jeho rozsáhlého příbuzenstva a čím si maže paty. Pánové a dámy se ho asi vyptávali s kýmpak se to schází a pán nevěděl co říct, takže předpokládala, že si o ní zase navymýšlel pěknou řádku věcí, aby nebyl za hlupáka, co se nezajímá.
Strávila s ním jeden den, ale čelo se jí už začínalo orosovat, když dopopisoval svou poslední tetu z pátého kolene, jak chytla nějakou ošklivou nemoc od manžela, který ji podváděl na zámku při nějaké prohlídce s madam, co tam rozdávala papuče.
„A ven!“ chtělo se jí křičet, jenomže ona byla u něho a jí se domů nechtělo. „Tak to tu ještě chvíli přetrpím,“ řekla si v duchu a vytáhla si křížovku a svačinu, kterou si donesla, protože ji už ty jeho mazané rohlíky a voda z vodovodu začali unavovat. Přemýšlela, jestli tohle rande byla výhra v loterii, nebo jestli v některém svém životě provedla něco hodně nepěkného, že ji kdosi čímsi trestá.
Její představy a skutečnost se vždycky lišily a to docela rapidně. To, co zažila s tímto exotem, se nikdy nepodobalo tomu, co by si přála a to, co se stalo by si nepřestavovala ani v těch nejhorších představách. Proč za ním vždycky jako ten největší blbec pod sluncem přijela, neví, ale táhlo ji to k němu neustále a jestli ji tím nožem, co jí vždycky míchal to kafe nezabodl, tak tam stojí dodnes uprostřed toho jeho pokojíku a chválí mu, jak krásně spravil to světlo, které nefungovalo a které jí teď tak nehezky svítí do očí.
Pán asi potřebuje spíš setřičku. Ona je spíš jeho sestra než sestřička. Když neleželi v posteli a neléčili ho, tak se rvali jako koně a hádali se, že by za něho ta jeho sousedka, která vždycky poslouchala s hrnkem na zdi každé slovo, raději umyla chodbu, kdyby byli jednou potichu a ona se alespoň někdy o víkendu v klidu vyspala.
Bobek vždycky sousedce v neděli dal hrnek drobných, aby se za něho modlila v kostele. Ale aby si od ní konečně vzal tu buchtu, co mu furt nabízí, to ho ani nenapadlo. Myslím, že by to ona ocenila víc, než nějaké drobky od oběda. I když je tu možnost, že by ta buchta mohla být otrávená.
A tak se furt scházeli i když se hádali jako koně a jestli teď nečešou nějakého králíka nebo nehledají škrabku na brambory, tak tam určitě leží někde zahrabaní v peřinách a radují se, že prší, protože, i když prší, tak jednoho dne zase vyjde slunce.
