Potkala jsem ho v lese. Měl bílé vlasy a zlaté zuby. Na svůj věk vypadal docela zachovale. I když můj den nezačal právě skvěle, ráno jsem totiž musela bolestí odskákat vyčistit si ránu, jak se mi do nohy zabodla asi centimentrová tuha, tohle s tím chlápkem, se docela vydařilo.
KámenBohdana Synovcová
Hned první věc, kterou jsem udělala, když jsem vstoupila do lesa, byla, že jsem sebrala obrovský kámen, který mi připomínal pyramidu. Bylo to víc než symbolické. V lese plno hřibů, ale já jsem se rozhodla pro kámen. Neváhala jsem ani minutu. Stál za to. Měla jsem s ním své úmysly. Byl těžký. No, jako kámen. V duchu jsem se usmívala. Měla jsem ho plný batoh.
Brodila jsem se lesem úplně sama. Nejsem ten bojácný typ, který s sebou pořád někoho tahá. Ale přece jenom, temný les, nikde nikdo a začalo se stmívat. Sem tam přeběhla srnka. Hříbečky se v poklidu stěhovaly do mého košíku a ten kámen byl těžký. Už jsem si představovala své bedle na talíři a trpěla jsem dál. Kdykoliv jsem se ohla, kámen mi dal herdu do zad a málem mi vždycky skočil za krk. Celou dobu jsem se modlila, abych nikoho nepotkala. Už jsem byla skoro z lesa venku, tu jsem viděla osamocený batoh. Ležel opodál v mechu. A sakra. Slyším volání a skoro bezzubý, zachovalý muž se ke mně blížil velkou rychlostí. I když měl rozpačitý úsměv na rtech, rychle jsem nevěděla, co si mám myslet. Krve by se ve mně nedořezal.
Občas se mi stalo, že jsem v lese potkala nějakého exota, ale ten vždycky spíše něco zamumlal a odkráčel za svými jedlými zlatíčky. Zůstala jsem stát jako zcepenělá. „Dobrý den,“ volal na mě z dálky. „Dobrý,“ odpověděla jsem mu a jala jsem se odkráčet, ale zlatý muž mě nehodlal nechat na pokoji. „Poznáte houby?“ Vykulila jsem oči a nahlídla muži do zánovníkho proutěného košíku. Krčilo se tam pár skorobedlí.
„Mám tam ten kámen,“ šrotovalo mi v hlavě. „Kdyby něco, praštím ho tím kamenem. „No, já tu počítám stromy. Mám tu chatu opodál,“ šveholil družný stařík. Říkala jsem si: „No a co jako?“ A nahlížela jsem na jeho zlaté zuby a říkala jsem si: „No snad mě s nimi nebude chtít pokousat. Říká se: „Šak tě neukousne.“ No fuj, tohle bych si teda přála ze všeho nejmíň. „Mám tu chatu,“ nedal se zastavit stařec. „Ježisi Kriste, já se ho asi nezbavím,“ myslela jsem si. Furt cosi mrmlal. „Díval jsem se do atlasu, jak vypadá bedla.“
Vzpomněla jsem si na své houbařské začátky. Také jsem si nebyla moc jistá a nechybělo tehdá málo a spolkla jsem nějakou tu Bresaldovu potvoru, kterou jsme si s tehdejším přítelem usmažili na kmíně a on ji poté odmítl pozřít. Nevím, jestli mě chtěl otrávit, ale to, že to nechtěl jíst, mi bylo podezřelé. Možná pro tu svoji podezíravost jsem ještě tady.
„Psali tam, že by to mělo červenat a tady nic nečervená,“ pokračoval muž a vytáhl tu svoji jedůvku. „No chlape, co to tady na mě hraješ,“ říkala jsem si. Chlap za zenitem, zachovalý, ale rozhodně ne můj typ. Ne, nedala bych si. Opravdu ne.
Vyvalila jsem oči na tu jeho jedovatici a říkala jsem si: „Chlape, to snad nemyslíš vážně!“ Vrátil ji do košíku a já jsem vážně přemýšlela, jestli mu to mám říct. Urputně jsem mlčela. Představovala jsem si ty jeho tesáky na svém krku a říkala jsem si: „Chlape, jestli mi něco uděláš, tak doufám, že se aspoň otrávíš. S kamenem bych asi nepochodila, ten byl v batohu. Ale mohla bych ho praštit tím batohem. Ten kdyby to věděl, tak se se mnou nebude ani vybavovat.
No, pomalými krůčky jsem začala ustupovat. „A tohle je bedla?“ vyrukoval zase bezelstně chlap. „Jo.“ Řekla jsem. „A opravdu?“ „Jo. Ještě jsem tady. Včera jsem je jedla a vidíte, přežila jsem to.“ „Tohle je také určitě bedla,“ vytáhl tu jedůvku. Neříkala jsem nic. Ukazovala jsem mu ty svoje houby, ať vidí, jak vypadají bedle. Všechny byly úplně stejné, až na tu jeho jedovatici. Říkala jsem si: „Dědku, to jsi úplně slepý, že to nevidíš?“ Furt cosi brebentil. Byla s ním fakt prča.
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že mu to řeknu, zavedl mě totiž k „hnízdu“, jak řekl. Byl to bedlový ráj. „To vyhoďte,“ řekla jsem dědovi, když asi popáté vytáhl tu jedovatici a řekl: „Tohle je určitě bedla.“ Vytřeštil na mě oči „Ne, to je určitě bedla.“ Vytáhl tu bedlu a říká: „A tohle je bedla?“ Něvěřila jsem vlastním očím, on se chce opravdu otrávit.
„Ty dědku, vyhoď to, sakra, chtělo se mi křičet.“ Mohlo by mi to být jedno. Ale co chudáci ti ostatní, spoléhají se na chlapa, že jim donese houby z lesíka a on jim podstrčí jedůvky. Bylo by o jednu rodinku míň.
Po dlouhém boji ji děda vyhodil. Musela jsem mu u každé houby 3x říct, že je to bedla. „A jak poznám, že je to jedlé?“ Říkám: „Úplně nejlepší bude, když kousek ochutnáte.“ Vypleštil na mě oči a oba jsme vypukli v hurónský smích. Nakonec se rozhodl, že toho pro dnešek nechá, nechce-li se otrávit a pozře pouze ty mnou potvrzené houby. Později se mi svěřil, že si říkal, že se snad někoho v lese zeptá, snad někoho potká. Tož, chlap si tam přišel za mnou pokecat. My, co tam chodím sbírat kameny, ho nemůžeme pochopit, že…
Říkala jsem to potom kamarádům, že jsem potkala chlapa, co nechtěl vyhodit jedůvky. Dostalo se mi rady, že jsem mu ji prý měla narvat do huby a až by umíral, tak mu říct: „Takhle vypadá jedovatá houba.“ Do huby jsem mu naštěstí nic rvát nemusela, ale asi si na něho vzpomenu vždycky, když si tam budu příště rvát bedle.
