"Jestli je to ten pravej, odveď ho od rodiny."

Tuto radu mi opakovaně psala do mailu moje kamarádka a bývalá kolegyně, když jsem se v 25-ti zaláskovala jak trám. Do ženatého muže a tatínka dvou kluků. Kamarádka, říkejme jí třeba Lenka, za sebou totiž měla podobnou zkušenost.   

Tehdy jsem ještě nežila v Praze jako teď a T. (což samozřejmě není začáteční písmeno jeho pravého jména) jsem poznala krátce po svém nástupu do nové práce, v době, kdy jsem vězela až po uši v hodně patologickém vztahu. Celá tahle záležitost byla natolik komplikovaná a psychicky náročná (jako každý vztah s psychicky nemocným člověkem), že jsem vůbec nevěděla, jak z ní ven. Neměla jsem už vůbec sílu na to v tom setrvat a o něčem nadále samu sebe přesvědčovat, ale věděla jsem na druhou stranu, že můj partner nepřipustí, abych ho opustila. Byla to patová situace a já neměla nikoho, kdo by mi s ní pomohl.

S T. to rozhodně nebyla láska na první pohled, vlastně spíš naopak - jezdívali jsme i s ostatními kolegy z firmy do centra města na obědy a já jsem shodou okolností seděla skoro pokaždé vzadu vedle něj, protože měl zrovna po operaci kolene, takže nemohl řídit. Brzo jsem zjistila, že v kolektivu zastává statut "baviče", ale jeho vtípky mi většinou moc směšné nepřišly - zdálo se mi totiž, že se tím svým frajírkovským image jen snaží zamaskovat velkou nejistotu. Ani vzhledově mne nijak nezaujal - byl to pro mne prostě jen postarší chlápek s trapácky učesanou patkou, který sedával v podivně skrčené poloze po mém boku cestou do restaurace. Jenže jak čas běžel a výjezdů za kusem žvance přes obědové pauzy přibývalo, pustili jsme se několikrát do rozhovoru jenom spolu a zjistili, že si překvapivě dobře rozumíme. Cítila jsem se s ním prostě fajn, dovedl mne rozesmát tak, jak už jsem ani nevěřila, že se ještě smát dovedu a čím déle jsem pobývala v jeho společnosti, tím víc jsem si uvědomovala, jak nenormální je to, v čem posledních několik let žiju.

Sotva mi skončila zkušební doba, musela jsem jít na operaci a během těch několika dní strávených v nemocnici už jsem na T. hodně myslela. Myslela a snila. O tom, že mne nečekaně přijde navštívit (což nastat ani nemohlo, stále jsme se víceméně jen přátelsky "oťukávali" a myslím, že věděl jen, že musím na nějaký rychlý zákrok a neměl na mne tehdy ještě ani telefonní číslo), ale hlavně kvůli téhle absurdní představě jsem si přesto několikrát za den pročesávala před zrcadlem vlasy a pokaždé, když se otevřely dveře našeho nemocničního pokoje, zrychlil se mi dech. Samozřejmě jsem věděla, že nepřijde, ale snila jsem o tom - potřebovala jsem snít. Snila jsem, že se zjeví jako princ na bílém koni, zachrání mne a odvede sebou někam, kde budu konečně v bezpečí. 

Když jsem se vrátila zase do práce, napsal mi T. po pár úvodních vtípcích na přivítanou přes Skype: "Sylvo?" "Co?" "Já nevím, jestli ti to mám vůbec napsat, ty si budeš myslet, že jsem úplnej debil..." "To už si myslím stejně, tak to klidně vybal...:-)" "Víš, jak jsi byla pryč, tak..." "Ježíš, z tebe to leze jak z chlupaté deky, tak co?!" "Ty mi teda dáváš zas zabrat...tak já to prostě napíšu. Překvapilo mě, jak moc jsi mi chyběla." Srdce se mi rozbušilo jak o závod a těžko slovy vypovědět, jakou radost jsem v tu chvíli zažívala. Nijak jsem na to ale nezareagovala, protože se to neslušelo. Byl přece ženatý...Moje city k němu, které víc a víc sílily, jsem držela uzamčené ve svém nitru a hodlala je tam držet i nadále. 

Najednou se ale v mém životě něco zásadního změnilo, najednou jsem měla někoho, s kým mi bylo dobře, s kým jsem se cítila bezpečně, někoho, kdo mi dovedl být oporou. Díky tomu jsem konečně dokázala odejít od svého přítele. T. mi pomohl se odstěhovat z našeho společného bytu na krátký čas k mým rodičům a přijel pak za mnou ještě navečer - celý zablácený, těch třicet kilometrů z místa, kde bydlel, na kole. "Jsem moc ráda, že jsi tady, T." přiznala jsem mu. Šli jsme se spolu projít až za naši ves, kde začínaly ovocné sady a zastavili se u rozkvetlých jabloní. Mírně mrholilo, ale vůbec jsem to nevnímala. T. položil kolo do trávy a zůstali jsme stát naproti sobě. Nic neudělal, ani nenaznačil, jen se na mne upřeně díval. Bojovala jsem z posledních sil sama se sebou, ale věděla jsem, že to nevydržím - tolik jsem se potřebovala k někomu schoulit a cítit, že mne drží v náručí... Když to T. udělal a moje hlava spočívala na pár vteřin na jeho prsou, úplně jsem se roztřásla. Uvědomovala jsem si, jak málo mne dělilo od toho, aby se celá chvíle překlopila do něčeho většího. Stačilo by jen zvednout k němu hlavu... Rychle jsem se proto raději zase odtáhla a vytvořila mezi námi dostatečně bezpečnou vzdálenost. "Tohle se nestane, T., máš rodinu a já nechci nikomu ublížit" řekla jsem tak pevně, jak jen jsem v ten moment dokázala. "Vždyť nikomu neublížíš, neboj se" odpověděl, aby mne uchlácholil, ale zavrtěla jsem hlavou a řekla ještě důrazněji: "To se nikdy nestane, T., já bych taky nechtěla, pokud se někdy vdám, aby mi někdo jiný spal s manželem." Sedli jsme si pak ještě na chvíli spolu pod stromy a jen tak si povídali a on pak odjel. Když jsem se vrátila zpátky domů, vzala jsem si do svého pokoje matčin notebook a napsala kamarádce Lence svůj zážitek. V závěru jsem naťukala tuhle větu: "Nikdy s ním nebudu spát, ani mu nedám pusu, to mi věř, Leni..." Ještě v noci mi od ní přišla trochu pochybovačná odpověď: "No, zní to tak rezolutně, že ti to skoro i věřím, že to vydržíš..."

Následující pondělí mi T. poslal svou první báseň - jednu z několika, co měly následovat a zcela nezaujatě doteď tvrdím, že byly opravdu krásné. Jednoduché, přímočaré, trefné, neinfantilní... Končila nějak takhle: "...Sedíme, koukáme a stále jen řešíme, jaká je naděje, že jednou zhřešíme? Hledáme cestu ven a nevíme kudy, láska je divná věc, ta není z nudy..."  Myslím, že to přesně vystihovalo bezvýchodnost situace. Na jedné straně on - nešťastně ženatý (jak mi samozřejmě opakovaně tvrdil) a dodával, že se ani ženit nechtěl, ale jeho žena ho prý uhnala. Pokaždé se ode mne dočkal stejné odpovědi, když mi líčil (jeho slovy) opravdu divné chování manželky - že tohle je jeho pohled na věc, ale že kdyby tu byla jeho žena, určitě by to celé vyprávěla jinak. K tomu dvě děti, 7 a 9 let, o které se dle jeho verze reality staral prakticky sám. Starší ode mne o 12 let, nicméně stále celkem pohledný, bystrý, chytrý, pohotový a s velkým charisma, kvůli kterému se na něj lepily ženské nejen v práci. A na rozdíl ode mne také velmi zkušený - dobře jsem věděla, že bych nebyla jeho první milenkou. No a na druhé straně já - v té době totálně bez sebevědomí, s velmi pošramocenou psychikou... která se ale vzdor tomu odmítala tou milenkou stát.

Získával si mne velmi umně, nenásilně, romanticky...říkával, že je to poprvé, kdy takhle usiluje o ženu, vždycky to prý bylo naopak. Podle toho, co jsem viděla v reálu jsem mu to i věřila a nebudu lhát, že mi i tohle nelichotilo. Ale podlehnout jsem mu nechtěla. Na jeho něžné básně jsem reagovala drsností svých vlastních:

"Milenky ženáčů, žadoní o pozornost,
  jinak to neumí, ztratily všechnu soudnost.
  Zahrát na romantika, předstírat city,
  pak rychle o....t a pryč do minuty.

  "Ženské to rve srdce, brala to vážně,
    je však jen zářezem na jeho pažbě.
    Bolí to jako čert, dochází síla,
    měla si rozmyslet, než h.....i uvěřila."

Byl v tom všechen můj vzdor a umanutost, křičela jsem na něj v těch slovech všechnu svou frustraci a bezmocnost z té obrovské touhy, která nemohla být naplněna. Alespoň ne tak, jak bych si přála. Nedovedla jsem si ani představit, že bych se s ním vyspala a on by se pak ode mne vrátil nazpět k rodině, kam patřil. Nedovedla jsem si představit ani polibek, po kterém by tohle následovalo. Nastávaly pak kvůli tomu občas i celkem kuriózní chvilky, kdy T. při rozloučení, poté, co mne hodil autem z práce ten kousek domů, žadonil, abych mu dala pusu. "Ne, pusu si dej doma manželce" odpovídala jsem. "Tak aspoň na tvář!" V básních jsem ho konfrontovala a v soukromí pak...probrečela spoustu nocí. A samozřejmě snila. Ne o tom, jaké by to bylo, kdybych tu hranici přátelství a platonické lásky překročila. Ale o tom, jaké by to bylo, kdyby byl svobodný. 

Často mne po práci vozil domů, povídali jsme si a smáli se - rozebírali společně úplně všechno na světě. Mohla jsem se s ním bavit o čemkoli. Na jedné takové cestě mi řekl, že mě miluje a chtěl by se mnou strávit zbytek života. Je asi jasné, jak moc to se mnou zalomcovalo a bolest a tíseň z mojí bezmocnosti, která už v té době začala převažovat nad hezkými pocity, se tím navýšila. Věděla jsem, že ačkoli tvrdil, jak se ve svém manželství trápí, rozvést se neplánuje, v tomhle byl čestný a nikdy mi netvrdil opak. Nutno říct, že i kdyby to udělal, nijak by mu to nepomohlo, nic bych s ním stejně neměla a hádám, že by mne podobné pokusy z mého pobláznění akorát rychleji vyléčily. To moje kamarádka Lenka se po prvním příslibu "jejího ženáče", že odejde od manželky a dvouleté holčičky, stala milenkou "all inclusive". Dopadlo to tak, jak předpokládám, že to dopadá v drtivé většině podobných příslibů - odchod od rodiny se nekonal a ona se pak úplně složila. 

Jednoho dne jsem si už nevydržela dál "hrát na to, že jsme s T. jenom dobří kamarádi" a konečně se odhodlala vyjádřit, co cítím. "T., já už takhle dál nemůžu pokračovat - chci s tebou být a asi tušíš, že cítím to, co ty, i když jsem ti to nikdy neřekla. Vím, že pokud bychom se rozhodli být spolu, bylo by to těžký, ale šla bych do toho, pokud je to fakt s vaším vztahem tak zlý, jak tvrdíš a chtěl bys to řešit. Ale už to potřebuju nějak rozseknout, protože mě to strašně ničí..."  T. na mne zíral takovým podivně prázdným pohledem a mně bylo najednou jasné, jaké bude rozhřešení, ještě než promluvil. "Víš, že tě miluju, Sylvo, ale... rozvod prostě neplánuju. Z různých důvodů, však víš, musíš to přece chápat. Ale kdoví, třeba nakonec skončíme spolu..." Jako by mi najednou někdo sejmul šátek z očí a já uviděla jasně - ty skutečné záměry chování tohoto člověka, který mi před pár vteřinami tvrdil, jak mne miluje. Došlo mi, že jeho jednání není láskou, ale sobeckostí. Nezajímalo ho, jak mi ubližuje, ačkoli jsem mu to několikrát říkala, šlo mu hlavně o jeho vlastní prospěch. Chtěl mít všechno - svou rodinu a mladou milenku, se kterou si rozuměl, k tomu. Bylo mi, jako by mne někdo vzal palicí po hlavě a k tomu tvrdě profackoval. Fyzicky jsem cítila, jak se mi láme srdce a snažila jsem se ze všech sil, abych se před ním nerozplakala. "Tak co jsi po mne celou tu dobu vlastně chtěl, T.?" Hlesla jsem a on se křivě pousmál. "Nevím...nic jsem nechtěl. Vždyť jsme vlastně jen kamarádi a já s tím nemám problém..." 

Následný vývoj už byl celkem rychlý - ve chvíli, kdy jsem si dovedla přiznat realitu, jsem se začala z toho začarovaného kruhu vymotávat. T. jsem poprosila, aby mi s tím pomohl a přestal mi projevovat ta svoje láskyplná gesta. Vídali jsme se ale dál každý den v práci a on i přes mou prosbu pokračoval ve svém dosavadním chování. To mi ale ve finále paradoxně pomohlo a moje láska k němu se postupně přehoupla do odporu a pohrdání - až z ní nakonec nic nezbylo. Zůstala jen neocenitelná zkušenost... Měsíc nato jsem potkala jiného muže a tím se kruh definitivně uzavřel. Když jsem se pak později rozhodla, že se za ním odstěhuju do Prahy, T. z mého života nadobro zmizel. Poslední den v práci, když jsem se loučila s kolegy, se vymluvil na nějakou nutnou schůzku a z firmy utekl - jediný mi neřekl ani sbohem. Neměla jsem mu to za zlé, bylo to pro něj asi prostě moc těžké.  

Dnes, když se ohlédnu nazpět do té doby před sedmi lety, už žádnou bolest ani lítost necítím. Cítím vděčnost -  kdybych T. tehdy nepotkala, kdoví, jak zle by to se mnou dopadlo. Pomohl mi v hodně těžké životní zkoušce a následně se stal hned tou další. A já jsem pyšná na to, jak jsem se s ní poprala. Tenkrát jsem si něco takového prožít jednoduše potřebovala, dnes už jsem jinde a věřím, že ženatého chlapa bych si takhle blízko k sobě (byť pouze emočně) už nikdy nepustila. Protože nevěřím, že z toho může vzejít cokoli dobrého...