Život se musí užít! Ten mají rodiče jen jeden, zato dětí, těch mohou mít...

Tak jaképak ohledy a štráchy. Chtějí brát beze ztrát. A jejich děti to budou chtít taky. Pořízení nového cestovního pasu odkládám na dobu nezbytně nutnou. Nerada totiž trávím čas v místnosti přeplněné lidmi.

Lidmi netrpělivě podupávajícími, zjara povětšinou chrchlajícími, s kapesníkem u nosu. Zájem všech se upírá jen a pouze k světelnému číselníku pořadí.

Koukám, že za těch deset let to tu doznalo podstatné změny. Čekárna pro občany slouží zřejmě ještě jako jesle. Dítě tu brečí odevšad, kam se podíváš! Nespletla jsem se? Nejsem já v dětské poradně?

Rodiče šišlají ze všech koutů a malé potomky všelijak nakrucují. Stolek s prospekty se právě osvědčil jako provizorní přebalovací pult. Božínku, to je ale maličkaté miminečko. Prý je tomu teprve sedm dní. Co tu s ním proboha zamýšlejí?

Moment. Maminka to nemluvněti zřetelně, nahlas a pořád dokola vysvětluje: „Jeníčku, ukaž jim očička, nespinkej, nebo tě nevyfotografují a poženou nás sem znovu,“ nabádá a všelijakým pošťuchováním se ho snaží probrat ze sladkého spánku.

Směrem k mému údivem zdviženému obočí pronese: „Jsme tu už potřetí, zatím nikdy neotevřel oči a bez toho mu pas nevystaví.“  

Aha, tak to sem to děťátko patrně nesli rovnou z porodního sálu. Aby vycestovalo bez prodlení!

„Víte, potřebujeme si zajet na nákupy do Německa.“

Pane jo, to je mi Jeníčka upřímně líto. Ani se nedivím, že se na to nechce dívat. Zatímco jiná novorozeňata si jedou z porodnice domů jako v bavlnce, tento uzlíček míří v autosedačce rovnou do zahraničních supermarketů. A ještě předtím do čekáren, které těžko zvládá dospělý jedinec, natož týdenní neviňátko.

No nic, povzdechla si odevzdaně matka a své robě opět zavinula. Dnes už se jim foto nepovede, přijdou tedy zítra zas.

No potěš! Snad se jim během šestinedělí zadaří, protože takovou příležitost, jako je nákup v Německu, tu má člověk jen párkrát za život. A život mají ti rodiče jen jeden. Zato dětí, těch mohou mít…

Známý galerista chystal výjimečnou vernisáž. Mimořádnou svojí podstatou, dílem i přítomností autora. Zkrátka a dobře -  tento vzácný okamžik si vyžádal roční přípravu a práci. Skladbě úvodního slova se věnoval pečlivě, každý výraz zvážil. Výsledkem je velmi vytříbený projev. Na bílém ubrusu je svátečně prostřeno, sklenky šampaňského se blyští v odrazu svíček. Košík s pečivem. A v něm se také něco blyští.

Bože můj, to je dudlík. Dudlík přes celou tvářičku mně důvěrně známého kojence. Počítám na prstech, tedy už třítýdenního. Elegantní maminka s bujícími ňadry postává opodál. Což značí, že koncepci výstavy za chvíli bezpochyby nabourá živý obraz kojící dvojice.

Fantazii sice mám, leč, zdá se malou.

Sotva řečník v bezvadném obleku předstoupil před své hosty, spustil se řev. Avšak umělec se nenechal vyvést z konceptu; byl to přece jeho den. A tak vytrvale přednášel. Vytrvalý byl ovšem i Jeníček. Nicméně nejvytrvaleji vypadala maminka, která bez mrknutí oka celou tu dobu vyluzovala jakési: ššššššš. Vydrželi to všichni tři až do poslední tečky. A dojmy z proslovu? Co vám budu povídat, při usedavém dětském pláči se nic jiného vnímat nedá. V tom chlapeček ukázal kukadla a mě osvítil spásný nápad. „Paní, vypadá to, že teď je pro tu fotku na pas jako stvořený.“ A bylo. Vernisáž si sice kojenec moc neužil, zato kojence si všichni užili do sytosti.

Ono i takovou příležitost, jako marně tišit řvoucí dítě při slavnostním projevu, má člověk jen párkrát za život. A život mají ti rodiče jen jeden. Zato dětí, těch mohou mít…

Tak jaképak ohledy a štráchy. Chtějí brát beze ztrát. A jejich děti to budou chtít taky!