Tak trochu za čárou … první linie

Pohřby v době pandemie jsou vzácnou společenskou událostí. Bez ohledu na počet přítomných jsou povolené - s kondolencí, v rouškách, s odstupem. Smuteční síň je dezinfikovaná.

Velkorysé. Stejně si tam nikdo ruce nepodává, tváře upřímně soustrastných nikdo nepoznává. Obřadu dominuje ústenka. Všelijaká, narychlo spíchnutá. Zajímavé kostýmy. Žalostná maškaráda.

Řečník je ohleduplný, tudíž má více vrstev, proto mu rozumět není!

Čestná stráž u rakve s dvoumetrovým odstupem. Vůle k ní by byla, kdyby nevyšlo najevo, že třiadevadesátiletý dědeček měl v úmrtním listu kromě jiného i virus – Covid 19. Příbuzní se rozloučit nepřišli, to se prostě stává.

Jsou tu jen ti nejodvážnější. Postávají vzadu, u východů, jakoby na útěku. Nebožtík byl dobrý člověk, s Covidem i bez, rodina ho milovala.

Ve chvíli, kdy hrstku smutečních hostů přemáhá pláč, najednou nevědí co s rouškami. Jeden s ní otírá slzy, druhý do ní smrká, třetí otírá pot. Mimořádně nebezpečné jednání.

Co teď? No nic. Řečník domluví, hudba dohraje. Funebráci zvednou rakev, covid necovid…

A jak šel čas, umřeli i jiní. Představte si, že s nimi u toho ani Covid nebyl, přesto jim to nikdo nevěří. Přísaha na roušku? Koho to zajímá?  

Mě! Chci vyjádřit obdiv těm, kteří nepodlehli hysterii a svým zemřelým vypravují poslední smuteční obřady. Možná nikdo nepřijde, možná ano!  Ale ti, kteří postojí, u rakve se pokloní a sejmou klobouky, holt hold aniž by rukou dodali….to jsou Ti, kteří chtějí strachu navzdory i u katafalku za svou pravdou stát!