Právě odjeli. Tři úřednici strávili v cizí kanceláři dva dny. Namátková kontrola z ministerstva „bez důvěry“. Žádná pochybení odhalena nebyla. Předpokládáte úlevu?
Ale kdepak, ještě na odchodu už varovně zvedali prst - jen neusnout na vavřínech! Přijdou zase a jiní. Druhé ministerstvo, řídící nebo auditní orgán, finanční úřad, platební agentura. Úředníci, vrchní komisaři, kontroloři, metodici, … jejichž barvy i pozice se mění rychleji než semafor. Znovu a pořád, rok i deset let zpátky. Zatímco naše vláda je buď v demisi, nebo bez důvěry, prašť jako uhoď, oni se ohlašují neúnavně. Unavení jsme my. Nefunkční vedení státu je živná půda pro úřednický aparát, který se množí jako houby po dešti. Začíná mít moc, leckdy neomezenou. A s mocí roste chuť. Připomeňme Parkinsonův zákon: "Každý úředník přidělává práci ostatním." Ozbrojený všemožnými razítky a štemply tak likviduje škodnou – poddajné poddané!
Ještě se držíme. Ještě dodržujeme předpisy a pravidla, ještě dýcháme. Ale jak dlouho? Jak dlouho ještě vydržíme šlapat vodu?
Pokud jste někdy měli co do činění s dotačními penězi, měli jste také co do činění se strachem. Se strachem všudypřítomným a trvalým, nikdy nevíte, kdy spadne klec. Protože tato práce bezchybně ani dělat nejde! A to je ten bič, to je ta hůl, kterou si byrokrat najde, když chce bít ty, kterým by měl z povahy věci poskytovat službu.
Například dnes to bylo o chlup. Dodatek ke smlouvě z roku 2008, ke správnému vedení účetnictví a k odvedenému dílu zcela nepotřebný, je předložen pouze v kopii. Originál má dodavatel, který více než deset let smlouvu naplňuje. V obdobném zbytečném dokumentu je zas požadováno písmo strojové, avšak stojí tam hůlkové. A logo EU není dostatečně veliké, největší, úplně největší na celém světě.
A jééééje. To vypadá na kolosální problém. Ministerští vážně pokyvují hlavou, radí se, požadují nápravu, nejlépe okamžitou. Proboha - čeho? Čeho nápravu?
Kdo platí, ten poroučí! A světe, div se, že ačkoli to zdálky i zblízka vypadá tak, že si občany platí stát, je to ve skutečnosti přesně naopak. Ten rozbujelý aparát si platíme my. Jako občané v něm za to máme jedinou jistotu: Každé ráno vyjde v Čechách slunce a s ním každé ráno vyjde nová legislativa. Kdo nezažil, neuvěří. Nevyšetřujte, prosím, k čemu se mnou uvedené absurdity vztahují, nejsem žádná hrdinka. Stát a jeho úřednická eskorta je nelítostná, nepředvídatelná, nelogická. Žijeme pod kuratelou, bojíme se říci vlastní názor. A když už se někdo přece jen osmělí a poukáže na zjevnou pitomost, zpravidla se dozví omleté klišé: "Tak to prostě po nás chtějí." Případně – „Takový je předpis.“ Prokristapána – kdo to chce a čí je to předpis???
Co uděláme, až nám nařídí, že se máme odrážet ušima, na hlavě nosit lékárničku a problikávat nosem? Možná se taková směrnice už někde chystá. S hlavou nad vodou vydrží v takové pozici jen málokdo.
Ten, kdo se nepotopí, bude milosrdně zbaven svéprávnosti. Blahoslavení chudí duchem.
PS – Toto není článek o Evropské unii, ale o České republice.
