Panebože, to by nás ti Němci hnali...

Nedělní podvečer. Sněží, je námraza. Jedu v koloně, vracíme se z divadla. Z pohádky o čertech. Vzadu v dětské sedačce si malý chlapeček ještě pobrukuje melodii z pekelné scény.

Soustředím se na cestu, viditelnost nestojí za nic, světla oslňují. Pozorně sleduji auto přede mnou, černý sedan s německým číslem. Jedu tak rychle, jak mi to opatrnost dovolí.

Ááááá, plesk, jau. Podvědomě se přikrčím, brzdnu, smýknu,vyjeknu, zkrátka se hodně leknu.

Řidič bavoráku totiž právě stočil okénko a igelitový pytel plný odpadků mně mrskl přímo pod kola. Vylétly z něj jako holubičky míru, některé se přes sklo přilepily na můj obličej.

Kreténe!, zakleju , ... teprve pak se roztřesu. A rozesměju, páč se zezadu ozve: „Keténe, keténe, do pekla keténe, bu, bu bu!.“

Zvládli jsme to, nic se nestalo nám ani nikomu za námi. Tak co bych chtěla. Já bych ale chtěla. Víc.  Aby toho darebáka za to, že ohrozil naše životy, někdo potrestal. Aby mu někdo řekl, že se to zkrátka nesmí.

Avšak bez žalobce není soudce. Musím být tedy žalobcem.

Nedělní vánice nikomu nedovolila předjíždět ani ujíždět, měla jsem tudíž dost času i vzteku na to, abych si poznávací značku toho ignoranta vryla do paměti. A hned v pondělí, časně ráno, vše sepsala k příslušnému dopravnímu inspektorátu. Moje totožnost byla následně ověřena do nejmenších detailů, no, po těle mi z toho dobře nebylo. Posléze jsem se  dočkala oznámení, že oslovený okrsek mně sice dle bydliště příslušný je, přestupek se ale udál o pár kilometrů dál, a tak vyšetřování náleží přespolním. Souhlasím? Souhlasila jsem.

Dala jsem se na vojnu, musím tedy bojovat. I když mě to holt asi bude nějaký ten čas stát. Motivací je to, že nějaký čas to bude stát i toho německého lumpa. Však doma by si to nedovolil. Tam by zastavil, obaly roztřídil, navíc pozdravil Boha i kolemjdoucí. Ovšem v Čechách se odpadu zbaví s pohrdáním, jehož okázalost cítím ještě teď.

Jak to dopadlo? Ale vždyť to přece víte.

Tak, jak si to Evropská unie přeje. Čeští to složitě sepsali a Němečtí to jednoduše odložili. Ačkoli se ukázalo, že espézetka je správná, i svědek se našel. To svinstvo přece skončilo před hranicemi, že? Za čárou už je zameteno. Že máme společné jádro Evropy? Že máme evropská práva, přeshraniční dohody, smlouvy, partnerství či co já vím ještě? K čemu, když nemáme autoritu!

Uložili nám GDRP – evropské nařízení pro ochranu dat. Pokud by strach někomu dovolil a značku auta zveřejnil, tak bacha, to zase prrr! To by pak byla trochu jiná pohádka: Panebože to by ho ti Němci hnali. Hnali? Kdo? Všechen lid...

Zatímco my, zahnaní do kouta a kamenovaní odpadky, si tu potichu brbláme: Keténe, keténe, do pekla keténe, bu, bu bu!“ A zvesela voláme Grüss Gott!