Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán! Něco o tom vím

V recepci chatové osady zaslechnu telefonní hovor: „Ne, ne, jízdní řády v hlavě nemám, nemůžu vám pomoci. Ne, tady v lesích není internetové připojení. Too joo! Veřejná doprava u nás občas funguje.“ Začnu se ošívat...

... protože já jízdní řády v hlavě mám! Alespoň ty končící v našem městečku. Mohu poradit?

Áále, paní jezdí pravidelně, má rezervaci a na truc ji ráno zradilo auto.  Dětem to slíbila, tak zjišťuje, zda v Čechách vůbec ještě funguje nějaká hromadná přeprava.

Pohotově chrlím všechny možné i nemožné spoje. Kovaná Pražanda na druhém konci drátu je ze všeho paf a všemu se diví; tři děti prý má jako schůdečky, nejmladší se sotva batolí. Obdivuji její odvahu vydat se Českým drahám napospas. Uděluji cenné rady a draze nabité zkušenosti s tímto druhem cestování, abych čelila poslednímu dotazu. „A lístek koupím kde? V tom vlaku?“  

Když si ty výletníčky  představím v chaosu na hlavním nádraží, zželí se mi jich. Jako registrovaný zákazník ČD mám nákup vlakových jízdenek v e-shopu v malíčku. Potíž je, že šíleně, ale šíííleně spěchám. Jsem ve skluzu, je sobota a chystám se na svatbu. Jsem oddávající.

Seznámení s jízdním řádem uvedlo do varu i mladou maminku; jedním rázem do ní hustím systém elektronických lístků a druhým rázem je pro ni kupuji. Pravda, u výběru cestujících jsem se zasekla, drobotina obsadila všechny tři věkové kategorie. V mobilu pípne tiket, který ženě okamžitě přeposílám a horempádem upaluji k slavnostnímu aktu.

Na semaforu červená, v hlavě projev, myšlenky ve vlaku. Proboha!!!

Jízdenka je nepřenosná, při koupi jsem nezměnila číslo mé občanky na jiného cestujícího. Jsem si vědoma nenapravitelné chyby, přesto se idealisticky pokouším své přesvědčení zviklat a vytáčím infolinku… Automat vyzývá vyslovit nahlas, co požaduji. Zběsile vykřikuji: NÁKUP JÍZDENKY! Heslo nebylo rozpoznáno. Moji urputnou a přepečlivou artikulaci do mobilu však zachytí policejní radar. Platím pokutu za telefonování při jízdě. Je mi do breku.

Vběhnu do sálu a celá říčná překotně svěřují svoji svízel nejbližší matrikářce. Ta osvíceně vytočí výdej jízdenek na našem nádražíčku. Abychom se dozvěděly, že situace je neřešitelná, jízdenku vyměnit nelze a v ruce jiné osoby je neplatná. Což značí, že po ověření totožnosti rodinku buď vysadí anebo znovu zkasírují pětistovku. Drážní pokladní vzala naději, avšak dala aspoň kontakt na průvodčího, který v inkriminovaném vlaku právě úřaduje.

Začal svatební obřad. Polibek šťastných novomanželů shledávám nekonečným. V duchu vidím zoufalou maminku se třemi řvouny, vyhoštěnou na opuštěné nádraží.

A v tom se neuvěřitelné stalo skutkem. Revizor vyslechl náš příběh, pochopil omyl i situaci. Chtěl jen číslo mého občanského průkazu. Zadýchaně diktuji,- když by se ve mně krve nedořezal. Mám totiž fungl novou občanku. Ta čísla sedět nebudou.

Světe, div se, i s tím se ten svatý muž v železničářské uniformě smířil! A pomohl.

Zaplavila mě ohromná úleva. Bohužel euforie z dobrého skutku byla předčasná. Přijímám hysterickou zprávu - mojí adoptované skupince ujel poslední přípoj do našich Kotěhůlek. Bez sebemenšího zaváhání nasedáme s manželem do auta. Chyba. Zaváhat jsme rozhodně měli. Ve finále totiž jedno prtě přebývalo a dvě autosedačky chyběly. Riskujeme; vždyť pokutu už jsem dnes platila. To by musel být neskutečný pech. A byl to fakt pech neskutečný!  Pokuta se během dne dá zkrátka platit i dvakrát. Něco o tom vím.

Když jsme ten ucaprtaný hlouček v lesním táboře vysazovali, Pražanda se mile usmála a pravila: Děkuji, ale měla jste nám koupit také místenky, bez nich byla ta cesta příšerná.

Poučení: Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.