Sedím tu na zápraží Tvého domku a dívám se do nebe. Na hvězdy prvních podzimních dnů. I Ty sama jsi tu o svém vlastním podzimu nesčetněkrát sedávala. Dnes už jen Bůh ví, na co jsi myslívala a jaká přání odsud posílala do oblak.
Ať už jako malé děvčátko poskakující mezi pražci s bandaskou, ve které stydnul Tvému tátovi oběd, nebo jako osamělá stará žena na letité lavičce. Říkávalas, až umřu, všechno to tu prodejte a peníze rozdejte vnoučatům.
Babi, vážně jsi to chtěla? Myslíme, že ne. Tvoje děti přece nepotřebují peníze výměnou za tradice a pokoru. Nepotřebují peníze výměnou za vzpomínku na chvíle, kdy vrzla vrátka a Ty jsi jim z okna zamávala na přivítanou či na rozloučenou.
Proto jsme Tvůj rodný dům neprodali. Chceme v něm zase všichni žít. Tedy všichni ne. Žije tam Eliška s Markem, i když toho jsi víc poznat nestihla, ale to, cos potřebovala, jsi určitě pochopila.
Tak babi, abys věděla, jde to dobře. Na zahrádce zase kvetou kytky, stříhají stromy, zahradu sečou, jen ta jablka se letos neurodila. Věř nebo nevěř, těch pár Tvých jahod, cos plela ještě před odchodem, hýčkají. Na mističku jich vždycky je. A představ si, kdo se na ně dneska nejvíc těší? Takový malý chlapeček, Tvůj pravnouček Vojta.
Celé léto jsme se všichni scházeli u Tebe na „záspi“. Chodívala ses tam z kuchyně ohřívat, a víš, že Eliška dneska taky? Mladí domek vyklidili, opravili, ale památka na Tebe, dědu a všechny, kdo v něm kdy žili, zůstává. Sklep zavezli, to mě osobně trochu zabolelo. Protože vím, že v něm ve válce umírala Tvoje sestra. Ale zase tam už nikdy nikdo neumře.
A neboj se, i Petr k nám jezdí. To víš, zvyknout si na opuštěnou kuchyň trvalo Tvému staršímu synovi ze všech nejdéle. Ale přijel a Vojtíškovi přivezl krtečka. Toho, cos marně léta ze zahrádky vyháněla.
Babi, představ si, Tvoje věrné kamarádky na Tvůj hrob vážně pravidelně chodí. Chodíme taky, ale ony častěji. Naposledy jsme tam položili svatební kytici. To když se Ti ženil vnuk. Byla to hezká svatba, Petr byl s námi. Nevěsta s ženichem nám k té slavnosti připravili takovou hezkou nástěnku, Ty i děda jste na ní byli na fotografiích. Vidíš, pořád tu s námi všude jsi.
A já tu teď sedím na té Tvé záspi a říkám si, že možná píšu zbytečně, že všechno stejně víš. Ale dobře. Aspoň kvůli sobě Ti chci říci, že v Tvém rodném domku u kolejí žije Tvoje rodina, okna tam jsou večer rozsvícená a z Tvých záhonků si opět mohu odnést kytičku.
A když kolem jede mašinka, tak na nás všechny zase houká, a představ si, že z Tvojí zahrady ji dnes už vítá ještě někdo navíc. S velkou vervou na ni oběma ručičkama mává maličkatý kluk. To bude jistě i za Tebe. Tak na něj dohlížej, prosím.
