Létací sny Veroniky K.

Vznášela se ani ne dva metry nad zemí. Připadalo jí to až primitivně jednoduché, vůbec neměla problém udržet se ve vzduchu. Jen kdyby to šlo ještě trošku zrychlit a konečně se pořádně odpíchnout. Položila se do prostoru a docela zlehka, trochu jako ve vodě splývala, rukama si přitom vystačila s pohyby podobnými tempům při plavání. Jen ty nohy, povzdechla si Veronika znepokojeně, ty nohy mě pořád táhnou k zemi.        

. . .

Rozhlédla se. Měkce žlutá světla pouličních lamp vykrajovala ze ztichlého města mihotavě světlé ovály. Pod sebou viděla šedivé dlažební kostky pokryté ranní jinovatkou. Sem tam se na nich povalovaly zašlápnuté vajgly a zaschlé žvýkačky. Potlačila touhu vyzkoušet si postřeh a začít je počítat. Tolik času nemám, umravnila se neochotně. Ale je tu pěknej binec. To ano. Čuňata…

Ulice byla zatím liduprázdná a dokonale pustá. Z polotmy kolem tramvajové zastávky probleskovaly zmačkané jízdenky, zbytky roztrhaných igelitových sáčků a pohozené prázdné krabičky od cigaret. Nezachytila ani náznak nějakého pohybu, jen uprostřed opuštěné silnice se šustivě proháněly chuchvalce pohozených papírů, vyzvané té noci chladným větrem k tanci.

Pytlíky a mastný ubrousky, usmála se. Tango perverzo. Uklidňovalo ji to.

Zatajila dech a prudce se odrazila. Ve vzácných chvílích, kdy se jí konečně povedlo vystoupat vysoko nad stromy, mohla shora obhlížet břidlicové střechy nízkých starých domů s okapy plnými zašedlého mechu a prázdných ptačích hnízd. Bavilo ji kreslit prstem obrázky do špíny dávno neumytých arkýřových oken a hádat, co se může skrývat ve tmě za nimi. Tajemství zahrabaná na půdě ve staré odložené veteši, složená z útržků dávno ukončených lidských životů. Jako malá, když s létáním začínala, často lepila tváře na studená skla a snažila se zachytit alespoň malý obrys skrytého příběhu, protože věřila, že staré domy, staré půdy a opuštěná místa jsou takovými příběhy doslova nabitá, že jsou jimi prošpikovaná, jak babiččina sváteční svíčková. Ale ze všeho nejvíc ji bavilo děsit kočky, zalezlé do stínu začouzených starých komínů. Něco takového rozhodně nečekaly. Ten úžas, zježené chlupy a prskání...

Možná bychom mohli říci, že Veronika bývala jako dítě trochu zlomyslná, ale to bychom jí křivdili. Ve skutečnosti si jen ráda hrála, a vlastně jí to zůstalo dodnes. Plašení domácích micin pro ni představovalo jen takový docela malý a neškodný adrenalinový sport, třešničku na dortu nočních leteckých zážitků. I teď se spustila trochu níž, teprve když si to všechno pořádně užila. Dnešní noc měla například v plánu zkusit plout zavěšená těsně nad stínidly pouličních lamp.  Položila se do vrstvy nahřátého vzduchu a s lehkým odporem nahlížela do vnitřků jejich ulepených krytů, na žárovky, slepě mrkající skrz vrstvy mrtvého hmyzu. Chvílemi se dostala tak blízko, že by se mohla, kdyby nepodlehla štítivosti, dotknout jejich špinavých skel, zaneřáděných starými mušinci a pokrytých zaschlým prachem. Znovu zadržela dech a jediným dlouhým tempem se vrátila nad koruny stromů.

Veronika milovala létání a dokonale si ho vychutnávala. Nahoře to bylo nesmírně vzrušující, často jí přišlo, že je to dokonce lepší, než sex. Poslední dobou určitě, pomyslela si znechuceně. S Petrem si toho už zrovna moc neužiju.

Měla bych sebou hodit.

Místy už lidé začínali vstávat do práce a světla v okolních domech se pomalu a váhavě rozsvěcovala. Jejich ozářená okna Veroniku neodolatelně přitahovala, podobně jako plamen můru. Nakukovala do nich se směsí nenasytné zvědavosti a zahanbujícího studu. Co si dají k snídani? Vyvenčí svoje psy? Poslouchají rádio, cvičí nebo se jen narychlo oblečou a vypadnou? Pohádají se o koupelnu, jako to máme u nás?  Pomilují se? Políbí někoho před odchodem? Pospíchají, proč všichni tolik pospíchají?

. . .

Šmíruju. Jak odhadnout chvíli, kdy se nevinná radost začne měnit ve zhoubnou vášeň? Taková zvědavost by se mi nemusela vyplatit. Navíc se brzo rozední.

Musím s tím konečně něco udělat, napadlo ji rozechvěle. Dostat se co nejvýš a rychle odsud vypadnout, než vyjdou do ulic a někdo mě uvidí. Člověk, co vykročí ze dveří a místo do země pod nohama vzhlédne směrem k obloze. Je to nepravděpodobné, dodávala si odvahu. Všichni přece koukají hlavně dolů a před sebe. Ženou se dopředu, aniž by se rozhlíželi. Ale...

Žaludkem jí projelo studené zachvění. Co by asi mohli udělat, kdyby mě tu takhle načapali, jak si plavu prsa jen kousek nad jejich chodníkem? Na okamžik pocítila téměř fyzický stisk studených rukou, surově sevřených kolem kotníků.

Stáhli by mě dolů jako splasklý balonek. Fantazie jí před očima okamžitě vykreslila smečku pronásledovatelů, poskakujících na chodníku a zuřivě chňapajících po jejích bosých, v domácích trepkách navlečených nohou. Pocítila silnou úzkost. Připadala si čím dál pomalejší, s chodidly těžkými, jako by byla zalitá do olova.

Proč nemůžu vzlétnout výš, když to tak potřebuju? Co sakra dělám špatně? Po každém silnějším tempu, které ji vyneslo nad úroveň pouličních lamp, následoval rychlý propad zpátky dolů, těsně nad chodník.

Srdce se jí v panice divoce rozbušilo. Nemůžu pořádně vzlétnout a nemůžu se ani postavit na nohy a utéct po svých. Skopla pantofle a otočila se na záda. Temná modř oblohy skrytá v městském smogu, poslední blednoucí hvězdy, byly tam vůbec? Veronika cítila, jak hluboko uvnitř jejího staženého hrudníku narůstá děs. Je pozdě. Vybíhají z domů, uvědomila si. Ven, na ulici a v údivu zvedají oči vzhůru. Nadechla se a pevně semkla víčka. Nebudu se na ně dívat. Nebudu se dívat.

. . .

Zhluboka oddechovala a naslouchala zběsilému tlukotu vlastního srdce. Jak dlouho už jsem neměla podobný sen? Lítací sny – ano naposledy snad někdy v dětství, možná v dospívání. Ale od té doby nic, až teď.

Je tu moc horko, to bude ono. Večer jsem zapomněla vypnout topení.  Není zdravé, spát v takovém vedru. Otřela si kapesníkem zpocené čelo, vysmrkala se a pomalu se posadila. Druhá půlka postele vedle ní už byla prázdná, vůbec nepostřehla, kdy Petr vstal. Skoro se nevidíme, napadlo ji. Míjíme se. Za tmy do práce, večer za tmy zpátky domů. Večeři si bere k televizi. A kluci už s námi taky nejedí, každý polyká svou porci s očima nalepenýma na vlastní monitor.

Stárnu, napadlo ji. Nerozsvítila. Zuby už si určitě nestihnu vyčistit. Měla bych se alespoň rychle obléknout, aby mi neujel autobus. Seděla na posteli s jednou nohou bosou a druhou nazutou v ošmajdané pantofli a slepě třeštila oči do tmy. Přijdu pozdě, napadlo ji, budu mít problém. Mohli by mě taky vyhodit z práce. Ztěžka polkla.

Jasně cítila, že nedokáže vstát, ne teď, ne za tmy. Že tu chce sedět, dřepět na posteli ve vlastní opuštěné ložnici a čekat na rozednění. Cítila se úplně ochromená.

„Chci vidět, jak svítá,“ řekla nahlas. „Chci se dívat, jak venku vychází slunce.“

Svět, jak vlastně vypadá? Proboha, tolik jsem toho stihla zapomenout. Ale dnes počkám. Musím to všechno znovu spatřit, osahat si to, dřív, než se zase nechám zavřít pod tak hnusně studené světlo zářivek.

Sledovala, jak se tma v místnosti pomalu rozpouští do jemného šera a světlo začíná nábytku i všem ostatním předmětům vracet jejich důvěrně známé tvary a barvy. Těsně před východem slunce vstala a oblékla se.

Cítila se dobře a zvláštně silně. Telefon, co už několikrát úporně zvonil, ignorovala. Nemyslela na nic z toho, na co myslet nechtěla. Když otevírala dveře na chodbu, usmívala se.

Nahoře, na ploché střeše paneláku foukal vítr. Čekala, až se slunce vynoří z divoké záplavy rudé, oranžové a jasně modrozelené mlhy na obzoru. Něco se děje, pomyslela si. Něco uvnitř mne roste a mění podobu, ne, proměňuje se to. Tady nahoře už nestojím já, jen něžné žhavé světlo, a v něm se vznáší sluneční paprsky, vůně podzimního listí, křik ptáků – a všechno se to slévá dohromady, Bože, je zvláštní, že ačkoli se mi trhá srdce, vůbec, ani trošku to nebolí.

Popošla až ke kraji, zavřela oči a zvedla ruce rozevřenými dlaněmi k barevnému nebi. Vítr se choval jako rozpustilý puberťák, v mžiku se hravě zmocnil jejích vlasů a rozfoukal jí je kolem obličeje, do očí, nosních dírek i úst. Nevšímala si jich a zaujatě sledovala ptáky vysoko na obloze. Od dětství obdivovala, jak chytře dovedou využít vzdušné proudy a letět, aniž by museli hnout křídly. Záviděla jim.

Jaké to asi je, uvažovala. Vznášet se jen tak. Doopravdy, ne jen ve snu. Nikam nespěchat, nikam nemuset. Nic nečekat. Nic nechtít. Ničeho se nebát.

Mohla bych, pomyslela si. Určitě bych mohla letět. Kdo vymyslel, že potřebujeme všechny možné stroje na to, aby nás někam přepravily, aby nás vynesly oblohou třeba až do vesmíru. Proč? Tolik ztraceného času, takové množství energie směřované úplně špatným směrem.

Najednou si byla jistá, že tohle všechno je jen jeden obrovský fatální omyl a nic z toho ve skutečnosti není potřeba. Když budu chtít, ano, chtít, tak poletím.

Dívala se dolů, ulice už byla plná spěchajících chodců, tramvají, autobusů, troubících aut, hloučků dětí na cestě do školy, osamělých důchodců, co pomalu začínali na lavičkách v parku obsazovat svoje vysezená místa, dětských kočárků zaparkovaných před obchody, zpocených běžců, pejskařů… Listí na stromech začínalo žloutnout a řídnout a dole na zemi se v té žlutohnědé záplavě pošťuchovaly děti a honili psi.

Letět. Možná by stačilo jen si stoupnout na špičky, zavřít oči a položit se do té prozářené nekonečnosti prostoru. Nechat se nadnášet, chvíli plynout jako list na vodě, chvíli se střelhbitě vrhat proti mrakům. Je to tak jednoduché, tak snadné. Nic na tom není.

Povzdechla si.

. . .

K večeři ohřeju párky, přemýšlela, zatímco sestupovala po schodech dolů, ke vchodovým dveřím. Je to levnější a rychlý. A nesmím zapomenout koupit máslo. Vašík potřebuje nový bačkory, nechápu, jak se mu je vždycky podaří tak rychle prodřít. Scházela zvolna, ale s každým dalším schodem neznatelně zrychlovala. Co řeknu v práci, že mi to nejelo? Nějaká havárie na dálnici, nejspíš. Samozřejmě si to nadělám, že, to se rozumí samo sebou. Měla bych se zastavit v drogerii pro toaleťák, taky končíme s Jarem. Budu si to muset napsat. Zejtra jsou třídní schůzky, potěšbože, to se teda vůbec nehodí, budu se muset zase doprošovat, aby mě pustili dřív a po tom dnešku, to zas bude keců. Takže, Vašek bačkory, Honza trencle. Aspoň troje. Jo, a vajíčka, Petr je včera všechny sežral. Nepověsila jsem prádlo. Kde mám ten mobil, sakra, musím zavolat šéfový…

Sny o lítání, pomyslela si ještě, než nastoupila do autobusu. Pořád se usmívala. Sny o lítání. Sny…